Vše jsem četla, klidně pište dotazy. Hledání na stránce: ctrl. F

Září 2007

Satirikon

19. září 2007 v 11:11 | Poppaea |  Čtenářský deník
Petronius
Obsah: Vypravěč Enkolpius a jeho přítel Askyltos spolu zažívají různá dobrodružství v jižní Itálii. Velkou část knihy zabírají Enkolpiusovy problémy s erekcí a zoufalá snaha s tím něco udělat. Měli společného miláčka, šestnáctiletého Gitóna, o kterého se neustále hádali a rozcházeli se spolu a zase se dávali dohromady. Kamarádi se dostali na hostinu zbohatlého propuštěnce Trimalchiona a jeho ženy Fortunáty. Ten se snažil ohromit své hosty svým majetkem i moudrostí, ale v mnoha momentech se projevoval spíše jako mudrující hlupák. Ke konci hostiny se Trimalchion rozhodl předstírat svůj pohřeb. Krátce poté raději oba kamarádí znechuceně odešli.
Citace: "Nebylo nám dopřáno dlouho se obdivovat tak pěkně připraveným překvapením, neboť najednou se ozval hluk ze stropu a celá jídelna se otřásla. Vyskočil jsem v hrozné obavě, že stropem sleze nějaký kejklíř, a rovněž ostatní hosté udiveně zdvihli hlavy čekajíce, jaká divná zvěst přijde u nebe. A hle, z rozsunutých desek stropu se snášela veliká obruč, stažená jistě z velikého sudu, na níž kolem dokola visely zlaté věnce a alabastrové nádobky s voňavkou Když nás vybízeli, abychom si vzali ty výslužky, pohlédl jsem na stůl a uviděl nové překvapení.
Tam již stál tác s několika koláči, střed jeho pak zaujímala socha Priapova, výrobek cukrářův, a po obvyklém způsobu držela v hodně široké zástěře rozmanité ovoce a hrozny. Honem jsme sáhli po té nádheře, a pojednou jsme se s otevřenými ústy zahleděli na nový div: ze všech koláčů a jablek při sebemenším dotyku vytryskl šafrán, a až do tváří nám stříkala ta protivná šťáva. " (Hostina u Trimalchiona, 60)
Vlastní názor: Zřejmě původně velice rozsáhlý román se dochoval jen ve zlomcích, ale kniha se vlastně skládá z jednotlivých příhod, a proto se děj dá vysledovat i tak. Příběhy jsou vtipné, často s nádechem erotiky.
O díle: Satirický román z 1. stol. n. l. kritizuje tehdejší mravy a poměry ve společnosti. Trimalchión se snažil napodobovat chování vyšších vrstev, i když on sám měl stále způsoby otroka. Jeho hosté mu podlézali lichotivými řečičkami, jen aby ho potěšili a byli znovu pozváni.
Bibliografické údaje: vydala Euromedia Group - Ikar v edici Antika, Praha 2000, z latinského originálu Saturae přeložil a vysvětlivkami opatřil Karel Hrdina, počet stran 224

Ílias

18. září 2007 v 20:24 | Poppaea |  Čtenářský deník
Homér
Obsah: Příběh se odehrává v Malé Asii, kam přijeli spojené řecké kmeny pod velením Meneláa a jeho bratra Agamemnóna. Již deset let se snažili dobít Tróju, kde se ukrýval Paris a Meneláova žena Helena. Vše začalo sporem nejstatečnějšího řeka Achillea a krále Agamemnóna o otrokyni. Achilleus se jí nakonec musel vzdát a na protest přestal bojovat. Řekové začali prohrávat. Achilleův přítel Patroklos se na to již nemohl dívat a vzal si Achilleovu zbroj, aby v bitvě vypadal jako on. Povzbuzeným Řekům se hned začalo dařil, ale Patroklos nebyl tak dobrý a byl zabit trojským Hektorem. Achilleus se nesmírně rozlítil a utkal se s Hektorem. Zabil ho a ještě jeho mrtvolu vláčel kolem hradeb města Troji (Illionu). Hektorův otec Priamos, král Tróje, to nesnesl a šel prosit za synovu mrtvolu. Achilleus mu ji nakonec vydal a Trója svého hrdinu pohřbila.
Citace: (zpěv první)
"Řekl, a Patroklos svého tak milého přítele poslech,
půvabnou Brísovu dceru sám ze stanu vyved a dal ji
poslům, aby ji vedli. Zpět kráčeli k achájským lodím,
dívka jen nerada s nimi se brala. Vtom vytryskly slzy
Achilleovi, šel stranou a sekl si opodál druhů
na břeh siného moře. Tam na širou hladinu hleděl,
vroucně pak k milené matce se modlil a ruce své vzpínal:
"Protožes pro krátký život mě zrodila, matko, měl ovšem
alespoň slávu a čest mi také zaručit k tomu
Zeus, jenž zvysoka hřmí - ten nyní mě nepoctil vůbec,
neboť mě Agamemnón, syn Átreův, přemocný vládce,
zneuctil: sám má dar, jejž právě mi odňal a sebral."
Vlastní názor: Velice rozsáhlé dílo se čte dobře, i když obsahuje až příliš mnoho jmen a mythologických odboček. Často se opakují ustálené verše a neměnná epiteta (důvtiplný Odysseus). Celý příběh kupodivu vůbec neobsahuje známou historku o Trojském koni a končí již Hektorovým pohřbem.
O díle: Válečný hrdinský epos z 2. pol. 8. stol. př. n. l. zachycuje 51 dní z desetileté trojské války. Je napsán časoměrným daktylským hexametrem v 24 zpěvech.
Bibliografické údaje: vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1980, z řeckého originálu Homer, Iliad (T. W. Allen, Oxford Classical Texts 1931) přeložil Rudolf Mertlík, počet stran 516

Staré řecké báje a pověsti

18. září 2007 v 20:23 | Poppaea |  Čtenářský deník
Petiška, Eduard
Obsah:
Nioba: Thébská královna Nioba měla všechno, co si jen mohla přát. Sedm synů a sedm dcer, krásu, bohatství i moc. Při svátku bohyně Léto vyhnala své poddané, kteří přinášeli bohyni oběti, z chrámu a vynadala jim, že by měli uctívat ji, protože Léto má jen jednoho syna Apollóna a jednu dceru Artemis. Léto to uslyšela a poslala na ní své děti. Ti probodali šípy všechny Niobiny děti. Její krása povadla a změnila se na kámen, která neustále roní slzy.
Tantalos: Král Lýdie byl velice bohatý a měl úžasné království. Bohové mu dovolili chodit na jejich schůzky a on jimi začal pohrdat. Pochyboval dokonce o tom, jestli jsou opravdu vševědoucí. Proto je pozval na hostinu a jako hlavní jídlo podával svého syna. Bohové to ale ihned poznali, jen roztržitá Démétér si kousek vzala. Zeus ho za to poslal do podsvětí a odsoudil ho k věčnému trápení. Stojí ve vodě, ale nemůže se napít. Na dosah má jablko, ale nemůže ho sníst. Navíc mu nad hlavou jako věčná hrozba visí kámen.
Pelops: Tantalův syn byl vyhnán ze svého království a odešel do cizí země. Zdejší král se bál věštby, která určila, že ženich jeho dcery zapříčiní jeho smrt. Proto se všichni uchazeči o Hippodamiinu ruku museli s králem utkat v závodě spřežení. Král měl ty nejrychlejší koně, ale Pelopovi to nedalo a přihlásil se do závodu. Požádal Poseidona a ten mu daroval rychlé spřežení, s kterým se mu podařilo držet s králem krok. Králův vozík narazil na kámen a jeho jezdec se zabil. Pelops dostal za ženu Hippodamii a poloostrov, na kterém se závod konal, byl pojmenován na jeho počest.
Citace: "V řecké krajině nazývané Trákie žil před dávnými lety slavný pěvec Orfeus. Hrával na lyru a dovedl k tomu tak krásně zpívat, že jeho zpěvu nikdo neodolal. I ptáci umlkali a naslouchali jeho písním a zvířata opouštěla les a táhla za ním. Vlk běžel vedle beránka, liška se zajícem, a nikdo nikomu neublížil. I hadi vylézali z děr a naslouchali a kamení uhýbalo zpívajícímu Orfeovi z cesty. Řeky se jeho zpěvem zastavovaly a ryby se vynořovaly nad hladinu, aby lépe slyšely jeho píseň. " (Orfeus)
Vlastní názor: Starověké příběhy jsou přepracovány pro děti a jsou výborně seřazeny tak, aby každý pochopil souvislosti mezi nimi. Mythologie Řeků je základem jejich kultury a tím pádem i té Evropské. Je proto dobré tyto poučné příběhy znát.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Albatros, Praha 2002, ilustrovala Lucie Dvořáková, počet stran 216

Epos o Gilgamešovi

18. září 2007 v 20:21 | Poppaea |  Čtenářský deník
Obsah: //<![CDATA[ //]]> Gilgameš, ze dvou třetin bůh a z jedné člověk, nutil obyvatele města Uruk k těžké práci na stavbě hradeb. Tyranizovaní lidé volali k bohům a ti je vyslyšeli, z hlíny postavili divokého člověka Enkidua a seslali ho na zem. Přišla za ním nevěstka Šamchata, která z něj udělala pravého člověka a poté ho odvedla do města Uruk. Gilgameš se brzy s Enkiduem setkal na tržišti a utkali se spolu v boji. Na konci spolu uzavřeli přátelství. Vydali se spolu na cestu do cedrového lesa, kde vládla šelma Chuvava a přemohli ji. Dva přátelé spolu konali mnoho hrdinských skutků. Bohyně Ištar vyzvala Gilgameše, aby se stal jejím manželem, ale on ji odmítl. Za to na něho poslala nebeského býka, ale jemu se podařilo ho zabít. To rozzlobilo ostatní bohy a seslali proto na Enkidua kletbu, která ho zabila. Gilgameš se po jeho smrti velmi trápil, když poznal, že takhle také jednou skončí. Utekl z města do divočiny a pátral po nesmrtelnosti. Nakonec se dostal až k převozníkovi Sursunabovi, který jej zavedl na místo, kdo na dně oceánu rostla zázračná rostlina. Bohužel mu ji ale sežral had. Gilgameš se tedy spokojil s tím, že on sám umře, ale chtěl, aby jeho jméno bylo nesmrtelné. Dostavil proto hradby města Uruk. Do eposu je také vložen zajímavý příběh o potopě světa, který se stal inspirací pro další literatury.
Citace:
"Kruté smrti se nevyhneš!
Což navěky stavíme dům? Což navěky pečetíme?
Což navěky bratří se o podíl dělí?
Což navěky trvá v zemi hněv?
Což navěky zvedá se řeka a záplavu přináší?"
(tabulka desátá, asyrská verze)
Vlastní názor: Děj je zajímavý, i když byl napsán před tolika lety, protože se neznámý autor zabývá tématy a otázkami, které řeší lidstvo dodnes (věrné přátelství a nesmrtelnost). V eposu bohužel chybí mnoho řádků a příběh je poskládaný z různých částečně dochovaných tabulek, proto je děj v některých částech dost nejasný.
O díle: Básně Nářek nad zkázou města Uruk a ústně předávané hrdinské zpěvy se staly předlohou pro sumerský Epos o Gilgamešovi. Ten byl sepsán se vznikem klínového písma na dvanáct hliněných desek přibližně v období 2000 př. n. l.. Velice ovlivnil řeckou a hebrejskou kulturu a vyprávění o potopě je převzato v Bibli.
Bibliografické údaje: vydala Mladá fronta v edici Klasická knihovna, Praha 1997, z asyrsko-babylonských tabulek (vydáno R. C. Thompsonem The Epic of Gilgamesh, Boston 1934) a ze sumerských epických básní (vydáno S. N. Kramerem) přeložil Lubor Matouš, počet stran 152

Ezopovy bajky

18. září 2007 v 20:21 | Poppaea |  Čtenářský deník
Obsah:
Zajíci a žáby: Zajícům se zlobili, že jsou tak bojácní a pokaždé vezmou do zaječích. Proto se všichni rozhodli seskákat ze skály a ukončit svůj život. Cestou potkali žáby, které když je uslyšely dupat, naskákali do vody. Když to zajíci viděli, jak se žáby radši utopily, než by se s nimi střetly, hned je začal život těšit.
Liška bez ocasu: Liška přišla o svůj ocas a velice se za to styděla. Když se nakonec musela vydat na lov, velice se jí dařilo. Tvrdila proto ostatním liškám, že i ony by se měly zbavit svého ocasu, aby je tolik netížil. Ale lišky byly moudré a tuto lest prohlédly.
Želva a orel: Želvě nic nechybělo a přece nebyla spokojená se svým životem. Chtěla létat jako orel. Ten ji vysvětloval, že každý z nich je stvořen pro něco jiného. On zase nemá krunýř, ale jen obyčejné hnízdo. Ale želva si nedala říct a trvala na svém. Orel ji tedy vynesl nahoru, pustil a ona se dole roztříštila.
Citace: (Osel a kůň)
"A tak není moudré závidět
vládcům a bojovníkům,
kteří jsou stále v nebezpečí.
Moudřejší je smířit se
s vlastní prostotou
a nestěžovat si na chudobu."
Vlastní názor: Příběhy jsou krátké a zpracované velice nenáročně, aby je pochopily i malé děti.
O díle: Původní autorství je připisováno řeckému otrokovi Ezopovi, který žil přibližně v 6. stol . př. n. l. Bajky jsou krátké útvary, ve kterých vystupují zvířata s lidskými vlastnostmi. Na konci je vždy poučení.
Bibliografické údaje: vydal Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, Praha 1998, převyprávěl Pavel Šrut, ilustroval Miloslav Jágr, počet stran 144

Farma zvířat

1. září 2007 v 15:07 | Poppaea |  Čtenářský deník
Orwell, George
Obsah: Děj se odehrává na panské farmě v Anglii. Zvířata se pod vlivem učení starého vepře Majora vzbouřila proti svým pánům a vyhnala je z farmy pryč. Zbavili se tak příčiny všeho zla. Poté je již nikdo nevykořisťoval, měli dost jídla a slepice si mohla vysedět vajíčka. Zvířata si vymyslela vlastní hymnu a pravidla, která platila pro všechny. Snažili se dokonce pomocí holubů rozšířit revoluční myšlenky i na další farmy. Postupně se ale vytvořila vládnoucí vrstva prasat, protože ty byly nejchytřejší ze všech zvířat. Mezi nejsilnějšími vepři se odehrál řečnický souboj ohledně plánů větrného mlýna. Vepř Kuliš byl vyhnán a označen za nepřítele. Vlády se ujal Napoleon a od té doby směřovala farma spíše k tyranii. Napoleon měl k dispozici zlé psi a ovládal tak s ostatními prasaty celou farmu. Prasata začala nečekaně obchodovat s nepřáteli - s lidmi. Začala pít alkohol a ostatní zvířata si uvědomila, že nadvládu lidí vystřídala nadvláda jiná. Kromě prasat byl na farmě osel Benjamin, který se po revoluci vůbec nezměnil a zůstal sám sebou. Další obyvatel, kůň Boxer, byl velice užitečný při stavbě mlýna, ale když se zranil, tak ho prasata prodala řezníkovi. Hned po majiteli farmy panu Jonesovi odešla klisna Molina, která se ráda parádila pentlema a mlsala od lidí cukr.
Citace: "Lupina shlížela z pahorku, oči zalité slzami. Kdyby vyslovila, co jí procházelo hlavou, pak by říkala, že když se před léty rozhodla bojovat za svržení lidské rasy, takhle si budoucnost nepředstavovala. Že po takových scénách hrůzy a krveprolévání oné noci, kdy je poprvé stará Major vyzýval k Revoluci, netoužili. Pokud ona sama nějak viděla budoucnost, pak to byla budoucnost, ve které by společnost zvířat byla osvobozena od hladu a biče, zvířata si byla navzájem rovna a každé pracovalo podle svých schopností, slabší byla ochraňována, tak jako ona chránila ztracená káčátka tu noc, kdy mluvil stará Major. Místo toho - a nikdo neví proč - se zvířata dočkala času, kdy se nikdo neodvažuje vyjádřit svůj názor, protože všude se potulují vrčící psi, a kdy musí přihlížet, jak jejich druhové jsou poté, co se doznali k otřesným zločinům, trháni na kusy." (kapitola VII)
Vlastní názor: Zajímavé je porovnání skutečných událostí s dějem knihy. Prasata se mezi sebou oslovují soudruzi, jejich posedlost stavbou mlýna připomíná Leninovu elektrifikaci Ruska a navíc Orwell ve své knize dokonale předpověděl vývoj podobných režimů i na dlouhou dobu dopředu po své smrti. Dobře jsou vidět příčiny vzniku a vývoj totalitních režimů.
O díle: Alegorická bajka z roku 1956 nastavuje zrcadlo lidské společnosti.
Bibliografické údaje: vydalo vydavatelství a nakladatelství, Praha 1973, z francouzského originálu Salammbô přeložil Jiří Konůpek, doslov napsal Vladimír Brett, počet stran 282

Obsluhoval jsem anglického krále

1. září 2007 v 15:05 | Poppaea |  Čtenářský deník
Hrabal, Bohumil
Obsah: Hlavní postavou a vypravěčem je číšník Jan Dítě. Je velice malinký, což ho poměrně hodně trápí, a proto se celý svůj život snaží být uznávaným člověkem. Už při svých začátcích, když jako pikolík v hotelové restauraci utrácel všechny své peníze v domě U Rajských, pochopil, že bude potřebovat hodně peněz, aby se lidem zalíbil. Z hotelu byl nakonec vyhozen, ale jeho přítel obchodní cestovatel mu dohodil práci v malém luxusním hotelu, kde obsluhoval samé bohaté lidi, kteří se chtěli v soukromí pobavit. Ale i odsud byl nucen odejít. Opět díky svému příteli se dostal do pražského hotelu Paříž, kde se nakonec stal hlavním číšníkem. Od vrchního Skřivánka se učil, jak správně jednat s hosty, protože on přece obsluhoval samotného anglického krále. Velkou událostí byl příjezd habešského císaře do hotelu. Jan získal možnost ho obsluhovat a dostal za to řád.
Jednoho dne se seznámil s Němkou Lízou, zamiloval se do ní a musel kvůli tomu odejít z hotelu. Bylo totiž těsně před okupací a Němci byli ve značné nenávisti. Jan si nakonec Lízu vzal. Byla to velice aktivní fašistka a měla vlivné přítele, což samozřejmě Jana těšilo a cítil se být důležitým a uznávaným. Ale brzy pochopil, že se na něj Němci dívají svrchu a Češi jím opovrhují. Velice si to vyčítal a cítil se jako zrádce, proto byl nakonec rád, když ho němci zatkli jako špióna a mučili ho. Líza zemřela pod sutinami domu a Jan si za její válečnou kořist po propuštění koupil vlastní hotel v lomu. Stal se milionářem a čekal, že nyní mu ostatní hoteliéři podají ruku a přijmou ho mezi sebe, ale nestalo se tak. Po převratu museli nakonec všichni milionáři do vězení, ale jeho nikdo jako milionáře neoznačil, tak se sám udal. V milionářském táboře jím zase všichni opovrhovali, protože on byl vlastně jenom zbohatlík. Po propuštění byl poslán do opuštěné části Šumavy, kde musel udržovat silnici. Zde se naprosto vzdal svých velkých ambicí, protože je nemožné se pořád přizpůsobovat měnícímu se světu. Konečně se nemusí s nikým srovnávat.
Citace: "A tak jsem se stal číšníkem na place pod vedením pana vrchního Skřivánka, byli jsem tady ještě dva číšníci, ale já jsem mohl jediný stát zády opřen o stůl v přístěnku, když po polednách už bylo trošku volno. A pan vrchní mi říkal, že ze mne bude dobrý vrchní, že ale musím si vypěstovat takovou schopnost, abych jak host vejde, si ho zapamatoval a věděl, kdy odchází, ne za poledne, když je šatna, ale odpoledne, kdy se servíruje do kavárny, abych se naučil znát, kdo se chce pouze najíst a odejít nepozorovaně bez zaplacení. Abych taky dovedl odhadnout, kolik má host s sebou peněz, a zda podle toho tady utrácí, nebo by utrácet měl. To že je podstatou dobrého vrchního. A tak, když byl čas, mi vrchní tiše líčil, jaký host právě přišel a jaký právě odchází. Několik týdnů se těšil na odpoledne, jako bych byl na nějaké dobrodružné výpravě, tak jsem býval vzrušen, jako lovci, když očekávají na čekané zvěř, a pan vrchní, buďto kouřil, měl přivřené oči a spokojeně kýval, nebo vrtěl hlavou a opravil mne a sám šel a na hostovi mi dokázal, že on měl pravdu, a taky vždycky pravdu měl. Opravdu. A já jsem se tak poprvně dozvěděl, když jsem položil panu vrchnímu shrnující otázku: Jakpak to tak všechno víte? Odpověděl a celý se narovnal: Protože jsem obsluhoval anglického krále. Krále? Spráskl jsem rukama, pro pána krále, vy jste obsluhoval... anglickýho krále? A vrchní spokojeně kýval hlavou. (z kapitoly Obsluhoval jsem anglického krále)
Vlastní názor: Kniha obsahuje velice dlouhé věty, které se ovšem čtou velice dobře, protože text připomíná přepis autentického vyprávění.
O díle: Jeden z vrcholů autorovy tvorby.
Bibliografické údaje: vydal Československý spisovatel, Praha 1989, fotografie od Emily Medkové, počet stran 208

Pábitelé

1. září 2007 v 15:01 | Poppaea |  Čtenářský deník
Hrabal, Bohumil
Obsah:
Bambini di Praga: Příběh o čtyřech mužích, kteří deset dní chodí po různých vesnicích a okrádají lidi v rámci projektu Opora v stáří. V poemě je několik navzájem nesouvisejících příběhů, které byly pospojovány právě díky těmto pojišťovákům. Na konci se ukáže, že jeden z nich je policista a podvodům je konec.
Pábitelé: Krátký příběh nás zavádí do malé vesničky s cementárnou a s vojenským cvičištěm. Zdejší rodinka Burgánů žije ve smutné krajině, která je věčně pokryta šedým prachem a každý den jim téměř pod okny vybuchují granáty. Přesto si nestěžují, obdivují barevnost krajiny a užívají si spoustu legrace s nemotorným tatínkem.
Citace: "Povídám: "Pane, buďte tak laskav, kde tady bydlí Jirka Burgán?"
Mužíček žnul dál travičku, dál druhou rukou vyrovnával těžiště pohybujícího se těla.
Teď zasekl srp do krtiny, vyskočil a rozběhl se zděšeně do polí.
"Vosy!" vykřikl.
A šavloval srpem kolem hlavy.
Doběhl jsem ho
"Pane, povídám! Kde tady bydlí Jirka Burgán:"
"Jsem Jirkův tatínek," zvolal mužiček v běhu a dál se oháněl ostrým srpem po útočících vosách.
"Teší mě, že vás poznávám, jsem Jirkův přítel," představil jsem se.
"To bude mít syn radost! Už vás čeká!" vykřikl pan Burgán a přidal v běhu.
Ale jak šavloval a mrskal srpem po vosách, nešťastně si zarazil srp do hlavy"
(povídka Pábitelé, část 1)
Vlastní názor: Povídky se mi velice líbili. Nemají sice výrazný děj, ale za to jsou plné zajímavých postav a jejich příběhů.
O díle: Autorova druhá povídková sbírka obsahuje celkem 11 povídek.
"Tak pábitel je člověk, proti kterému se neustále vzdouvá oceán dotěrných myšlenek. Jeho monolog teče pořád, tu jak ponorná říčka v dutině mysli, tu zase se řine ústy ven. Je to pábení, které jak hořící pochodeň je podáváno štafetou lidského jazyka, která obohacuje sebe sama a všecky něžnosti a finty, o něž má zájem jazykověda. Pábitel zpravidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval a hodně slyšel. A skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím." Bohumil Hrabal
Bibliografické údaje: vydala Mladá fronta, Praha 2000, počet stran 256