Vše jsem četla, klidně pište dotazy. Hledání na stránce: ctrl. F

Říjen 2007

Hobit aneb cesta tam a zase zpátky

28. října 2007 v 20:27 | Poppaea |  Čtenářský deník
Tolkien, John Ronald Tolkien
Obsah: Hlavní postavou je hobit Bilbo Pytlík, který si žil v poklidné vesničce Hobitín, která byla jakoby odříznutá od jiných problému ve Středozemi. Zpohodlnělý hobit byl ze svého života vykolejen kouzelníkem Gandalfem. Ten k němu přivedl třináct ziskuchtivých trpaslíků, kteří plánovali výpravu k Osamělé hoře. Pod ní ležel v sídle jejich otců veliký drak Šmak a blokoval tak veliký trpasličí poklad. Gandalf tušil, že se jim bude hobit hodit, a proto ho přemluvil k nelibosti trpaslíků, aby šel s nimi. Již na začátku cesty se Bilbo dostal svou neopatrností do spárů zlobrů. Ostatní se ho snažili zachránit a byli chyceni také. Naštěstí zlobři na slunci zkameněli a přátelé se vydali dál. V roklince jim moudrý elf Elrond pomohl rozluštit mapu hory a vypravil je na cestu přes nebezpečné hory. Výprava byla chycena skalními skřety, kteří je zavlekli do svého podzemního sídla. Gandalf, který zůstal na svobodě, je zachránil, ale Bilbo se při útěku ztratil v podzemním bludišti. Našel na zemi prsten a nakonec došel k podzemnímu jezírku, kde sídlil Glum. Slizké stvoření ho nechtělo pustit hned, musel se s ním utkat v hádankách. Bilbo nakonec vyhrál podvodem. Zeptal se, co má v kapse, ale Glum nemohl vědět, že to je jeho prsten, který ztratil. Když se to dozvěděl, začal hobita pronásledovat. Bilbovi prsten propůjčoval neviditelnost a podařilo se mu uniknout.
Výprava se vydala k Temnému hvozdu, všichni měli hlad a padli v pomatení do pavučin velkých nestvůr. Nakonec je zajali lesní elfové. Bilbo se tentokrát ukázal a pomocí sudů je dostal ven. Doputovali až k hoře a vstoupili do ní tajným vchodem podle mapy. Bilbo se proplížil až k drakovi a sebral mu jeden zlatý pohár. Navíc si všiml jeho slabého místa v krunýři. Šmak poznal, že mu chybí pohár a zaútočil na město pod horou. Naštěstí se k obyvatelů donesla informace o jeho slabině a jeden lučištník draka zabil. Strhli se spory o poklad mezi elfy, trpaslíky a lidmi. Nakonec přišli i skřeti, ostatní se spojili proti nim a vyhráli. Hobit se už bez větších problémů dostal zpátky domů.
Citace: "Po dlouhém plížení a plazení vykoukli zpoza kmenů a uviděli mýtinu s vykácenými stromy a urovnanou půdou. Byla tam spousta lidiček elfího vzezření, všichni byli oblečeni zeleně a hnědě a seděli ve velikém kruhu na špalcích z pokácených stromů. Uprostřed plápolal oheň a na některých stromech dokola hořely pochodně; ale nejnádhernější bylo, že všichni jedli a pili a vesele se smáli.
Vůně pečení byla tak omamná, že naši hladovci všichni bez čekání na vzájemnou poradu vyskočili a drali se ke kruhu s jedinou myšlenkou vyžebrat si něco k jídlu. Sotva však první z nich vkročil na mýtinu, všechna světla jakoby kouzlem zhasla." (Mouchy a pavouci)
Vlastní názor: I když je to příběh původně určený dětem, velice mě strhl a moc se mi líbil. Středozemě je celá výborně propracovaná a zalidněná zajímavými tvory, takže se hrdinové a ani čtenář nenudí.
O díle: Pohádkový příběh z bájné Středozemě se stal kultovní knihou díky obsaženým aktuálním problémům (hrabivost, křehkost lidské povahy, ničivá zbraň). Navíc má úlohu úvodního předdílu k slavné trilogii Pán prstenů a pomáhá tak pochopit další dění.
Bibliografické údaje: vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1991, z anglického originálu The Hobbit or There and Back Again (nakladatelství Ballantine Books, New York 1968) přeložil František Vrba, doslov napsal Lubomír Dorůžka, počet stran 384

Romeo, Julie a tma

25. října 2007 v 15:06 | Poppaea |  Čtenářský deník
Otčenášek, Jan
Obsah: Kniha vypráví příběh o maturantovi Pavlovi, který se náhodou na lavičce seznámil s židovkou Ester. Ta byla ve velice zoufalém stavu, protože se odvážila nenastoupit na vlak do Terezína a zůstala v Praze. Neměla co jíst, ani kam jít, neboť židé byli na každém kroku pronásledováni. Pavel byl vychován velice starostlivými rodiči, ale tentokrát sebral odvahu a dívku oslovil a vzal ji s sebou. Ubytoval ji v malém pokojíku vedle otcovy krejčovské dílny. Začal ji nosit jídlo a postupně se do ni zamiloval, stejně tak ona do něj. Situace se zhoršila, když po atentátu na Heydricha byl vyhlášen trest smrti i pro ty, kteří židy ukrývali. Pavel přestal mluvit s rodiči, protože jim nedokázal lhát a neměl čas ani na své kamarády. Po smrti protektora byly obsazeny ulice a lidé byli velice neklidní. Jeden z obyvatel domu, který o židovce věděl se opil a všem to prozradil. Začal bušit na její dveře a ona ze strachu utekla do ulic, kde ji Němci zastřelili.
Citace: "Nikdo nesmí nic vědět! Nikdo nesmí nic vědět? Jak dlouho to lze vydržet? Jak? kdy mu povolí nervy a začne křičet? Kdy se ona zblázní tísní mezi čtyřmi holými stěnami? A ona musí přežít, musí, musí, jinak by všechno ztratilo smysl. Kdy to všechno skončí? Kdy skončí válka? Kdy odtáhnou? Myslel teď na ně jinak než dřív, s nenávistí až k zalknutí, s palčivou žízní proti všemu bojovat. Mít kulomet! Obrátit jej na jejich vypouklé hrudi, na nichž cinkají metály. Tisknout spoušť - trrra! - vrhat granáty, rvát se s nimi jako zvíře zahnané do kouta - něco udělat! Cítil skoro hněv nad lidmi, že nevytáhnou s holýma rukama do ulic; přidal by se k nim s rozkoší a zařadil by se do první řady. Proč mlčí? Proč si jen šeptají? Na co čekají?" (kapitola 5)
Vlastní názor: Poutavý a krátký příběh, který se velice dobře čte.
O díle: Novela z roku 1956, která se odehrává v Praze na pozadí heydrichiády a je velice protiválečně zaměřená. Kritizuje rasismus a označuje ho za tmu ničící lidské životy.
Bibliografické údaje: vydal Odeon,nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1975, počet stran 144

Vánoční koleda

25. října 2007 v 15:02 | Poppaea |  Čtenářský deník
Dickens, Charles
Obsah: Obchodník Ebenezer Scrooge byl velice sobecký a lakomý, navíc nesnášel Vánoce. Jeho společník Marley zemřel a jeho duch v řetězech navštívil Scroogeho. Varoval ho před jeho způsobem života a oznámil mu, že ho následující noci navštíví vánoční duchové. V noci přišel duch minulých Vánoc. Byl to bílý prozářený tvor, o kterém se nedalo říci, jestli je více dítětem nebo starcem. Duch ho vzal do jeho mladých let, kdy ještě slavil Vánoce s ostatními, ukázal mu jeho bývalou snoubenku se šťastnou rodinou, která ho opustila kvůli jeho lásce k penězům. Druhou noc přišel duch současných Vánoc, který vypadá jako bůh hojnosti. Ukázal Scroogeovi, jak slaví vánoce různí lidé, jak jsou šťastní i ti nejchudší. Tim, syn Scroogeova pomocníka, trpěl vážnou nemocí z podvýživy a přesto se radoval. Poslední duch budoucích Vánoc vypadal jako smrt v černé kápi. Odhalil mu, že malý Tim se těchto vánoc již nedožije stejně jako on. Ebenezer Scroose se z toho ponaučil a hned další den začal pomáhat lidem kolem sebe a oslavil s nimi Vánoce.
Citace: "Byla to podivní postava - téměř dětská, ale spíše než dítě připomínala něčím starce. Vlasy jí sahaly podél ramen až na záda, a byly jako vlasy starců. Její obličej byl bez jediné vrásky a po tvářích se jí rozléval ten nejněžnější ruměnec. Paže, ruce a nohy měla obnažené a byla bosá. Zahalena byla v bělostnou řízu v pase staženou jiskřícím páskem. V ruce držela snítku čerstvé zelené cesmíny a v protikladu k tomuto symbolu zimy, byl lem její řízy ozdoben letními květinami. Ale nejzáhadnější na této bytosti byl proud jasného světla vystupující odněkud z temene hlavy.
"Jsi ty ten duch, jehož návštěva mi byla ohlášena?" zeptal se Scorooge.
"Ano, to jsem já!" Duchův hlas byl měkký, jemný a překvapivě tichý, jako by ani nestál přímo u něj, ale promlouval z veliké dálky.
"Co jsi zač?" vyzvídal dále Scrooge.
"Jsem duch minulých Vánoc." (kapitola druhá)
Vlastní názor: Krásný pohádkoví příběh se šťastným koncem, u kterého ovšem občas zamrazí v zádech. Nádherně vystihuje atmosféru vánoc.
O díle: Idylický obraz vánoc z roku 1843. Autor reaguje na kruté poměry v Anglii, kde se lidé kvůli chudobě a hladu dožívali jen nízkého věku. vánoce v té době nebyli vůbec tak krásné, jak je popsáno v knize.
Bibliografické údaje: vydal Perfect, Bratislava 1998, z anglického originálu Christmas Carol přeložila Helena Brotánková, počet stran 64

Legenda o sv. Kateřině

25. října 2007 v 15:01 | Poppaea |  Čtenářský deník
Obsah: Kateřina byla dcerou kyperského krále Kostuse, který spadal pod zlého císaře Maxenciuse. Kostovi nepřátele obrátili císaře proti rodině kyperského krále a on se musel odstěhovat do Alexandrie. Kateřina byla velice krásná a vzdělaná. Proto se o ni ucházel Maxenciusův syn. Ona ale nechtěla být podřízenou manželkou a odmítla ho. Její matka si vzpomněla na moudrého poustevníka, který by mohl dívce promluvit do duše, protože ona si nechtěla vzít a ni nikoho jiného. Poustevník ji ale obrátil na křesťanství. Dívka se ve svém snu zamilovala do Krista a byla mu navždy oddána, nechala se i pokřít. Po smrti své matky začala šířit víru i jinde. Ovšem pohanský císař to bral jako vzpouru a začal křesťany pronásledovat. Kateřina se tedy rozhodla, že ho navštíví a přesvědčí ho o správnosti křesťanství. On ji ale zavřel a zabil všechny, které obrátila na svou víru, dokonce i svou manželku. Nakonec byla Kateřina popravena a její smrt doprovázely dva zázraky.
Citace: (verše 3447-3470)
"Tam, jak o tom máme zprávu,
dva divy bylo viděti
a ty v důstojné paměti
sluší se hned pověděti:
že z té hlavy po tom stětí
i z té její šíje milé
místo krve mléko bíle
štědře proudilo potokem
po zemi před mnohým okem.
A to Bůh učinil proto,
že převzácné mléko toto
popravdě dosvědčovalo tu
její velikou čistotu
i její panenství čísté.
Druhý zázrak stal se jistě,
že andělé přispěchali a to vzácné tělo vzali
a slavně odnesli je sami
větrnými výšinami
na tu horu Sinaj,
zpívajíce? "Adonai!
Svatý!" Tam je pochovali
a její duši poslali
ve věčnou slávu do ráje."
Vlastní názor: Verše se čtou velice dobře a děj také není nijak složitý (dokonce mi to chvílemi připomínalo pohádku). Většinu textu zabírají modlitby a vyprávění o Kristovi, což mi nepřipadá moc zajímavé.
O díle: Legenda pochází z konce 14. století a byla napsána starou češtinou ve verších.
Bibliografické údaje: vydalo Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění v edici Světová četba, Praha 1986, ze staročeského originálu přeložil a poznámkou opatřil Jiří Pelán, počet stran 150

Kdo chytá v žitě

25. října 2007 v 15:00 | Poppaea |  Čtenářský deník
Salinger, Jerome David
Obsah: Hlavním hrdinou a autentickým vypravěčem celého třídenního putování je Holden Caulfield. Problémový šestnáctiletý chlapec, kterého již poněkolikáté vyhodili z internátní školy. Nikdy se o nic nesnažil a vždy jen tak bezcílně bloumal. Vystačil si se svou bujnou fantazií a neustálou kritikou okolí. Ještě před začátkem prázdnin, kdy měl školu nadobro opustit, se rozhodl odejít. Štvali ho jeho spolubydlící, sport i celá škola. Vrátil se do New Yorku, ale domů se neodvážil. Ubytoval se v hotelu a potloukal se po parku. Objednal si prostitutku, která ho okradla, aniž by k něčemu došlo. Dal si rande se Sally, potom se svým přítelem, ale nikdo z nich ho nepochopil. Nakonec se proplížil domů, aby si promluvil se svou malou sestřičkou Phoebie. Ta se ho zeptala, jestli mu na někom nebo na něčem v životě opravdu záleží. On ji odpověděl, že na Alliem, což byl jeho mladší mrvý bratr. Na všem mu záleželo, až když o to přišel. Dokonce se mu trochu zastesklo i po těch nemožných spolužácích.
Citace: "Znáš tu písničku ,Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes?' No a tím bych -"
"Ale to je ,Když někoho potká někdo, jak jde žitem kdes'," odpověděla Phoebulka. "A je to básnička. Od Roberta Burnse."
"Já vám, že je to básnička od Roberta Burnse."
Ale stejně měla pravdu. Ono to je "Když někoho potká někdo, jak jde žitem kdes". Ale to jsem tehdá nevěděl.
"Já myslel, že to je ,Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes'," povídám. "Zkrátka a dobře, já si v jednom kuse představuju, jak se spousta malejch dětí na něco hraje v takovým velikánským žitným poli. Tisíce a tisíce malejch dětí a nikde nikdo - jako nikdo dospělej - kromě mě. A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu moh spadnout - já jen jako, že když utíká a nekouká kam, musím se já odněkud vynořit a chytit ho. A to bych dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli a tak. Já vím, že to je šílenství, ale je to jediný, co bych dělal doopravdy rád. Já vím, že to je šílenství."
Phoebulka dlouho neříkala nic. A když pak promluvila, jediný, co řekla, bylo: "Tatínek tě zabije." (kapitola 22)
Vlastní názor: Kniha se čte velmi dobře a ze začátku mi přišla i velmi zábavná. Bohužel originální způsob mluvy se za chvíli přejí a i neustálé odbočování od tématu v chlapcových myšlenkách je dosti znepokojující. Rozhodně stojí za to si knihu přečíst, protože se zabývá vždy aktuálními tématy.
O díle: Román z roku 1951patří k nejvýznamnějším dílům 20. století. Kniha je napsána v ich-formě, autor využívá časté vulgarismy, nespisovné tvary a omezenou slovní zásobu. Hlavním tématem je střetnutí ideálů dospívajícího chlapce se světem dospělých.
Bibliografické údaje: vydal ODEON, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1968, z amerického originálu The catcher in the rye (nakladatelství Hamish Hamilton, London 1955) přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, ilustroval Adolf Born, počet stran 176

Romance pro křídlovku

25. října 2007 v 15:00 | Poppaea |  Čtenářský deník
Hrubín, František
Obsah: Mladý František se seznámil s Terinou, jemnou dívkou od cirkusu a zamiloval se do ní. Zatímco se spolu točili na kolotoči, sledoval je závistivě Viktor ze střelnice, který ji měl také rád. O Františka zase usilovala živočišná Tonka.V té samé době se chlapec zároveň staral o svého umírajícího dědečka. Po třech letech se cirkus zase vrátil a František s Terinou si slíbili, že se vezmou. Ovšem po roce mu Viktor oznámil, že Terina zemřela v zimě na záškrt. Společně s vydali k jejímu hrobu.
Citace:
"Terina. Vím jenom,
že je jí patnáct. Chci si vypodobnit,
je však nevypodobitelná. Je všechno,
co mých dvacet let do mne nanosilo
z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona
jak z pláství vybrala strašné sladkosti.
Je všechno, co naráz zastavuje srdce,
a přece to není smrt. A je všechno,
čím vždycky člověk poprvé vydechne.
Milenka ještě ne, na to je jí mnoho.
Nevím, kolik má rukou a kolik úst,
každým stéblem a lístkem a každou hvězdou
mě žíznivě pije. Jsem vesmírem
doteků, až mě mrazí, a přece jsme se
plaše dotkli jen jednou,
Prsatá Tonka.
Ze zaprášených nohou a snědých lýtek
vytryskla andělsky bílá stehna.
Viktor.
Nikdy nesundá čepici z hlavy, štítek
je dlouhý, aby se neopovážilo
slunce vykousnout stíny z divoké tváře.
Já. Stále jen obletuji vlastní srdce.
Dědeček... Ale ne!"
Vlastní názor: Citlivá báseň, která se čte jedním dechem. Je ale těžké se neztratit ve zvláštním časovém členění.
O díle: Poema, báseň v próze psaná volným veršem z roku inspirovaná autorovými vlastními zážitky. V poemě se střídají události z roku 1930 a 1933, je proto nutné sledovat časové údaje, jinak báseň nedává smysl. Nádherné dílo o střetu života a smrti.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Mladá fronta v edici květy poezie, Praha 1998, doslov napsal Petr A. Bílek, počet stran 72

Markéta Lazarová

12. října 2007 v 16:33 | Poppaea |  Čtenářský deník
Vančura, Vladislav
Obsah: Děj se odehrává v mladoboleslavském kraji v období středověku. Na hradě Obořišti sídlil rod Lazarův a na hradě Roháček zase znepřátelený rod Kozlíkův. Rodiny nebyly ani tak panské jako spíše loupeživé. Kozlíkův syn Mikuláš unesl na jedné výpravě Markétu Lazarovou, která byla zaslíbená klášteru. Markéta se za porušení slibu nenávidí, ale ještě více ji trápí, že se do svého únosce zamilovala. Mikuláš k ní cítil to samé. Také německý hrabě Kristián se stal zajatcem lupiče Kozlíka. Do něj se zamilovala Kozlíkova dcera Alexandra.
Král vyhlásil válku proti loupeživým rytířům. Na jeho stranu se připojil také otec uneseného hraběte. Podařilo se jim vyhnat Kozlíka z jeho sídla. Ve velkém střetnutím hejtmanské vojsko povraždilo skoro všechny nepřátele a starého Kozlíka zajalo. Mikoláš a ženy se dali na úprk. Pokusil se ještě vzít peníze z pokladu a najmout si muže, aby osvobodil otce z města, ale nakonec byli oba zabiti. Markéta i Alexandra jsou nakonec také dopadeny, ale jejich činny jim byli odpuštěny. (Markéta zradila svého otce a Alexandra nakonec zabila svého milence, který zešílel). Obě porodili děti a rody tak nevymřely.
Citace: "Vrhla se Markéta Lazarová do Mikolášovy náruče. Plakala a mezi vzlykáním bylo slyšeti jen slova zpola pohlcená, jen kvil a skřípění hlasu.
Loupežníci nezamlčují svůj údiv a s trapností odstupují. Mikoláš zrudl a hněvá se. Hněvá se, ale přece se mu neuzdálo žalostící dívku odstrčiti. Je tak spanilá, je tak nešťastná a Mikoláš ji miluje. Poslouchá, co chce však Markéta říci?
Chce říci, že se neodloučí od hříšného štěstí, chce říci, že se již nevzdálí od Mikoláše. Příliš mnoho ztratila a již se všeho odváží. Půjde za milencem, jako chodívá psík. Zatracení a nezatracení, čest a nečest, hřích a nehřích, strázeň, rodina, hlad, pohroma, jež kvačí, vše je jí lhostejné! Vše se ztrácí, vše se propadá v propadlišti lásky. Objímá svého Mikoláše a láska ji víže, jako kotevní provazy vížou loď." (kapitola šestá)
Vlastní názor: Kniha se mi nečetla příliš dobře, protože je psaná starým jazykem. Zajímavé je, že autor svého čtenáře v průběhu knihy oslovuje.
O díle: Historický román z roku 1931 patří mezi autorova vrcholná díla. Je oslavou lásky a hrdinství.
Bibliografické údaje: vydal Československý spisovatel, Praha 1973, počet stran 178

Němá barikáda

12. října 2007 v 16:32 | Poppaea |  Čtenářský deník
Drda, Jan
Obsah:
Hlídač dynamitu: Příběh se odehrává v důlních oblastech. Parta kamarádů se dohodne, že se připojí do bojů proti Němcům. Domluví se s hlídače skladu dynamitu, že jim pár kilo nakrade a oni se pustí do odboje. František Milec, hlídač dynamitu, není nijak odvážný člověk a svého úkolu se velice bojí. Pár kilo si schoval u sebe doma do skříně, ale gestapáci se o něm stejně dozvěděli, protože našli lísteček z jeho skladu, který někdo upustil. Přiběhli k němu domů a chtěli po něm přiznání. Paní Milcová svého muže pochválila a hrnec, do kterého stihla přemístit dynamit, dala na plotnu. Všichni vyletěli do vzduchu.
Němá barikáda: Češi se snažili ubránit jeden břeh. Měli celkem tři barikády. První byla ještě na mostě a byla dřevěná. Na tu němci poslali tanky a všichni mladíci zde zahynuli. Na prostřední barikádě byl zatím klid, všichni vyčkávali, až na přijde jejich chvíle.Muži byli ale vyzvání, aby se stáhli za nejvzdálenější barikádu, protože hrozilo jejich obklíčení z vody. Jen tři odvážní zůstali a postavili se bandě Němců, kteří nečekali, že němou barikádu ještě někdo brání.
Citace: "Žáci," řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby se uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
"Žáci," vykoktal podruhé, škrtě se v límečku, "profesorský sbor mne pověřil... abych... ehm... včerejší... smutnou událost... uvedl... na pravou míru... Z hlediska... vyššího principu... mravního..."
V tu chvíli se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo.. S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky?
"Z hlediska vyššího principu mravního... vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!" (Vyšší princip)
Vlastní názor: Kniha ukazuje opravdové hrdiny, kteří nejsou nijak vylepšení. Mají strach, ale přesto se dokáží postavit obrovské přesile. Kniha má trochu komunistický nádech.
O díle: Povídkový soubor o jedenácti povídkách z roku 1946 se zabývá hrdinstvím obyčejných lidí za německé okupace a během Květnového povstání.
Bibliografické údaje: vydal Československý spisovatel, Praha 1985, doslov napsala Jaromíra Nejedlá, počet stran 96

Pán much

12. října 2007 v 16:32 | Poppaea |  Čtenářský deník
Golding, William
Obsah: Příběh se odehrává v možné budoucnosti, kdy nad Británií vybuchla atomová bomba a lidé byli evakuováni. Jedno letadlo se zřítilo nad Pacifikem, ale několik chlapců z internátní školy pád přežilo a s nadšením zjistilo, že jsou na ostrově a bez dospělých. Jeden z nejstarších chlapců Ralph byl zvolen náčelníkem, a protože byl velice chytrý a zodpovědný, snažil se hned od začátku zavést demokratická pravidla. Největší odpůrce všeho, co Ralph nařídil, byl Jack, který nesnesl autoritu a sám toužil po moci. Děti na ostrově se postupně od Ralpha odvraceli, protože udržovat strážní oheň nebylo tak zábavné jako lov prasat a volnost s Jackem. Oddělení lovecké skupiny a jejich pomalování tváří je zlomovým bodem, kdy přestávají platit společenská pravidla. Masky umožňují dělat cokoliv zvířecího a bez výčitek.
Ralph se upínal na záchranu a jeho prioritou bylo uchování signálního ohně, pro Jacka byla důležitá moc, kterou chtěl upevnit prasečí pečínkou. Proto se ztrhl velký boj o Čuňasovy brýle, které byly jediným zdrojem ohně. Lovci se při prasečích hodech nechali ztrhnout nadšeným pocitem z lovu a fanatický dav ubil Simona k smrti jako prase. Ani jim nestačil říct, že obluda, které se malé děti po tmě bály, je ve skutečnosti mrtvý parašutista.
Nakonec se lovci usídlili ve skalním hradě, kde přišel o život i Čuňas, poslední Ralphův věrný. Na Ralpha byl uspořádán velký hon, při kterém lovci zapálili celý ostrov. Vše zachránil až kapitán britské lodi, kterého kouř přilákal. Nechápal, jak mohli něco tak barbarského udělat, vždyť jsou přece Britové.
Citace: "Ralph naslouchal. Nebyl příliš daleko od skalního hradu a v prvním návalu bezhlavé hrůzy měl dojem, že slyší, jak ho někdo pronásleduje. Lovci však vnikli jen do křoví na samém okraji pralesem snad aby posbírali své oštěpy, a pak honem spěchali zpátky na prosluněnou skálu, jako kdyby se polekali tmy pod listovým. Jednoho z nich dokonce zahlédl, byl hnědě, černě a červeně pruhovaný, Ralph usoudil, že to musí být Bill. Ale ve skutečnosti to nebyl Bill, pomyslel si Ralph. Byl to divoch, jehož podoba se nikterak nechtěla spojit s tím někdejším obrazem malého chlapce v krátkých kalhotách a košili." (12. kapitola Lovecký pokřik)
Vlastní názor: Velice dobrá hypotéza, co by se mohlo stát, kdyby...
O díle: Klasický hororový román oceněný Nobelovou cenou za literaturu.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Maťa, Praha 2003, z anglického originálu Lord of the flies (vydané nakladatelstvím Faber & Faber, Londýn 1964) přeložila Heda Kovályová, doslov napsal Radoslav Nenadál, počet stran 276

Robinson Crusoe

12. října 2007 v 16:30 | Poppaea |  Čtenářský deník
(Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe)
Defoe, Daniel
Obsah: Mladý Robinson Crusoe vždycky toužil po dobrodružství, a proto když měl možnost zúčastnit se výpravy do Guineje, okamžitě toho využil. Upadl však do otroctví. Podařilo se mu uprchnout a dostat se do Brazílie, kde založil vlastní plantáž. Neodolal pokušení a opět vyplul na moře. Tentokrát ztroskotal na neznámém ostrově nedaleko ústí Orinoka. Postupně zjistil, že je to opravdu ostrov, na kterém nejsou žádní lidé ani nebezpečné šelmy. Zbudoval si jeskyni a ochranou palisádu, naučil se pracovat se dřevem, pěstovat obilí a chovat kozy. Naštěstí se mu podařilo zachránit mnoho věcí z vraku jeho lodi. Po dvaceti pěti letech na ostrově přistihl bandu lidojedů při jejich rituálu. Podařilo se mu jejich oběť zachránit a dal mu jméno Pátek. Od té doby mu na ostrově opravdu už nic nechybělo, ani společnost. S další divošskou výpravou se na ostrov dostal i Pátkův otec a jeden Španěl. Náhodou se povstalci z Anglické lodi rozhodli vysadit svého kapitána právě na Robinsonově ostrově. Ostrovanům se podařilo vzpouru potlačit a povstalce zajmout. Robinson se tak po dvaceti osmi letech dostal z ostrova a po třiceti pěti letech domů do Anglie. Jeho plantáže v Brazílii celou dobu vydělávali peníze a on se stal opravdovým boháčem.
Citace: "Ale zlý můj osud hnal mě i nyní nezdolnou mocí vpřed, a třebaže svědomí i rozum mě občas napomínaly, abych se vrátil, neměl jsem přece dosti odvahy, abych tak učinil. Neznal jsem pro to jména; snad jakás tajemná síla to je, která pudí a nutká člověka, aby se stal nástrojem vlastní zhouby, i když ji dobře poznává a s otevřenýma očima spěchá jí vstříc? Je však jisté, že nezvratné nějaké předurčení, jemuž jsem se marně snažil uniknout, mne pobízelo vždy dál přes všechnu klidnou a rozumnou povahu usebrané mysli a přes dvojí jasnou výstrahu, které se mi dostalo za prvé mé zkoušky." (první část)
Vlastní názor: Velice zajímavý příběh zpracovaný částečně formou deníku. Bývá proto někdy až příliš podrobný a detailní. Zajímavé je srovnání s Plevovým převyprávěním pro mládež, které je přizpůsobeno ideálům tehdejší doby.
O díle: Román z roku 1719 je vlastně fiktivní autobiografií vyprávěnou v první osobě. Inspirací pro autora byly příběhy skotského námořníka Alexandra Selkirka. Je to vyzdvihování pozitivních lidských vlastností a dovedností, schopnost postarat se o sebe a přežít.
Bibliografické údaje: vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1986, z anglického originálu The Life and Strange surprising Adventures of Robinson Crusoe of York přeložil Abert Vyskočil a Timotheus Vodička, doslov napsal Jaroslav Hornát, ilustroval Adolf Born, počet stran 520

Není římského lidu

12. října 2007 v 16:28 | Poppaea |  Čtenářský deník
Loukotková, Jarmila
Obsah: Děj se odehrává ve starověkém Římě za vlády císaře Nera (54-68 n. l.). Vše začíná smrtí Claudia, kterého otráví jeho manželka Agrippina, aby tak pomohla svému potomkovi z předchozího manželství na trůn. I když měl mrtví císař svého vlastního syna zakřiklého Britanika, Nero se stal jako jeho adoptovaný dědic novým císařem. Jednou z hlavních postav je dvorní básník a Nerův oblíbenec Petronius Arbiter, poradce ve věcích vkusu a umění. Pravidelně dochází ke dvoru, baví společnost a radí panovníkovi.
Nero byl při nástupu na trůn velice mladý a prakticky za něj vládla jeho matka spolu s vychovatelem Aeneem Senekou a vůdcem pretoriánů Burrem. Sám se věnoval věcem, které ho bavily. Rád řídil koňská spřežení, zpíval, básnil a výrazně se zajímal o ženy. To se přestalo Agrippině zamlouvat, protože její syn se měl věnovat vzdělání a učit se vládnout. Vše se vyhrotilo, když se Nero zamiloval do propuštěnkyně Akté a jeho matka mu jasně naznačila, že je tu ještě právoplatný dědic Britanikus, který by byl jistě rád, kdyby mu někdo na trůn pomohl. V tu chvíli se Nero odhodlal ke svému prvnímu většímu rozhodnutí proti matce a svého nevlastního bratra otrávil. Agrippina se stáhla do ústraní a Nero začal vládnout sám, pořádal velkolepé večírky a obklopoval se přáteli. Přes jednoho z nich (Othona) se dozvěděl o nejkrásnější ženě ve městě, o římské Venuši, pozval ji k sobě, rozvedl ji a už si ji nechal. Na naléhání této vypočítavé ženy nechal později zabít svou matku i ženu Oktavii (dcera Claudia).
Nero byl megaloman a brzy utratil obrovskou část státního pokladu. Financoval nákladné projekty a živil chudinu města. Lid ho zpočátku miloval, ale když se jeden rok urodilo málo obilí a přišel hlad, brzy ho lůza opustila. Dalším důvodem byla jeho výstřednost. Vystupoval v divadle a v cirku při závodech jezdil jako vozataj, což se na císaře prostě nehodilo. Lid si z něj nejprve dělal legraci, ale později se za něj začali stydět a přestali si ho vážit. Senát ztrácel postupně svůj význam a tak i patriciové začali reptat proti svému vládci. Dalším důvodem byl veliký požár Říma, ze kterého byl Nero podezírán. Po Senekově smrti zůstal císař obklopen jen pochlebovači a příživníky, Řím se mu znechutil a celý rok jezdil po řeckých pěveckých soutěžích.
Roku 66 bylo odhaleno spiknutí proti Nerovi. Vůdcem byl Pison a vše se prozradilo jen jeden den před vykonáním atentátu. Následovalo rozsáhlé vyslýchání a popravy i mnoha nevinných lidí, kteří byli udáni svými známými na mučidlech. Jednou z obětí se stal i Petronius. Po této události již císař nikomu nevěřil a ani nikdo nevěřil jemu, provincie se vzbouřily a Nero musel uprchnout a spáchat sebevraždu. (Kniha končí už smrtí Petronia.)
Citace: "Jeť málo lidí schopno přítele, jenž kvete štěstím,bez závisti ctít. Jed nepřízně jim sedá na srdce a břímě choroby jim zdvojuje. Jeť každý tížen svými bolestmi a trpí, zří-li štěstí u jiných.To věda - lidských styků zrcadlo znám dobře! - stínů pouhým přeludem bych nazval velkou přízeň, která je mi, jak se zdálo, projevovala."
Vlastní názor: Tato kniha je má nejoblíbenější. Příběh je zasazen do zajímavé doby a je velice realisticky vyprávěn. Autorka využívá opakování některých částí, které ovšem v průběhu vyprávění získali trochu jiný význam či hlubší smysl.
O díle: Historický román z roku 1949.
Bibliografické údaje: vydalo vydavatelství Jota, Brno roku 2003

Bereme, co je

12. října 2007 v 16:27 | Poppaea |  Čtenářský deník
Nosková, Věra
Obsah: Příběh vypráví o dospívající dívce ze Strakonic, která vyrůstala bez otce za komunismu. Její matka se znovu vdala, a tak neměla nouzi o další sourozence. Důležitou roli v její výchově také hrála rázná babička a uplakaný dědeček, oba původně z Rakouska. Dívčin otec byl Slovák, který musel na vojnu a poté už nejevil zájem. Jednou se pokusil svou dceru unést, ale to se nezdařilo. Přesto na to dívka celý život vzpomínala a říkala si, jaké by to bylo, kdyby se to povedlo. V malém městě a v omezené rodině byla totiž bystrá dívka nešťastná. Chtěla žít v Praze a studovat dějiny umění. Utekla proto z domova, ale nakonec žila se spodinou hlavního města. Dostala do blázince, kde se ji zhroutil sen o životě se svobodomyslným otce, protože on mezitím umřel na motorce. Poté odešla na Slovensko a našla své kořeny v malé horské vesničce. Její podoba s otcem, za kterou ji matka nenáviděla, ji zde přinášela náklonnost všech laskavých obyvatel. Celým příběhem provází hlavní hrdinku Pavlu vnitřní hlas, skřítek glosátor, který vždy sarkasticky upozorní na tvrdou realitu.
Citace: "Zážitek s návštěvou mi v kostce sdělil toto: někde existuje jiný svět, znepokojivě blahobytný, radostný, jehož obyvatelé nad námi kroutí hlavou. Svět plný dobrých a krásných věcí, bez rudých partajníků, jak Vídeňáci našim soudruhům nekompromisně říkali, ale cizí, odtažitý a posměvačný. A protože je absolutně nedostupný, nebudu se užírat, po něm toužit a nad námi vzdychat. Budu brát to, co je, neboť nelze mít to, co není. Taková je prostá logika tohoto světa." (kapitola III)
Vlastní názor: Kniha dost mate svým vzezřením, protože na její obálce je fotka z filmu Rebelové. To vyvolává pocit, že jde o nějaký románek. Opak je pravdou. Příběh je velice realistický a rozhodně není trapný.
O díle: Kniha je velice oblíbená svou autenticitu a mnoha lidem připomíná vlastní zážitky a problémy z té doby.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Abonent ND, Praha 2005, počet stran 296