Vše jsem četla, klidně pište dotazy. Hledání na stránce: ctrl. F

Listopad 2007

Vyhoďme ho z kola ven

24. listopadu 2007 v 14:02 | Poppaea |  Čtenářský deník
Kesey, John
Obsah: Děj se odehrává v psychiatrické léčebně a vypráví ho mlčenlivý obří indián Bromden. Přezdívá se mu Koště, protože věčně nedělá nic jiného, než že zametá. Všichni pacienti jsou v moci sestry Ratchedové, bývalé armádní sestry, která se neustálé tváří velice mile a chápavě, ale ve skutečnosti je to neskutečná mrcha, které se všichni bojí.
Vše se změnilo, když byl na toto oddělení poslán McMurphy, statný zrzek, který se již od začátku ukázal jako velice nepřizpůsobivý. Mluvil nahlas, nebál se vrchní sestry, dokonce si i zpíval. Získal si postupně sympatie nejen pacientů, ale i utlačovaného doktora, který se sestry bál stejně jako pacienti. McMurphy byl za výtržnosti a ublížení na zdraví poslán pracovat, ale to se mu nelíbilo, a tak přesvědčil ostatní, že musí jít do blázince. Zde se chystal vydělat si nějaké peníze na hazardu. Na každodenních sezeních, které měla v moci sestra, přednesl McMurphy návrh, aby se dívali na basketballový turnaj. Sestra si byla jistá, že nemá dostatečnou podporu a povolila hlasování. Pacienti sebrali veškerou odvahu a vzepřeli se sestře. Ona i přesto televizi vypnula. Muži se ale sesedli k prázdné obrazovce a vyhráli.
McMurphy byl již na oddělení měsíc a začal pátrat po tom, jak se dostat ven. Zjistil, že to záleží jen na Velké sestře (jak slečně Ratchedové přezdívali). Začal se stahovat do ústraní, zatímco ostatní pacienti revoltovali proti sestře. Ona jim zakázala pokoj, kde hráli karty. To už McMurphy nevydržel a rozbil okno, za kterým seděl personál.
Tím začala další vlna jeho zlomyslností. Podařilo se mu zorganizovat výlet na ryby, protože ho podpořil samotný doktor a vzepřel se tak Velké sestře. Indián Bromden, o kterém si všichni mysleli, že je němý (důsledek nechutných terapií a elektrošoků), najednou promluvil a vydal se s nimi. Muži se sjednotili díky společným zážitkům a jejich osobnosti velice vyrostli. Billy se zamiloval do Candy, která se znala s McMurphym a vyjela si s nimi.
McMurphy se popral s jedním dozorcem a dostal za to sérii elektrošoků. Naštěstí mu to hlavu nevymylo. Pozval Candy do blázince a uspořádal mejdan. Všichni se opili a zapomněli uklidit, takže Velká sestra ráno všechno poznala. Našla Billyho v posteli s Candy a dohnala ho k sebevraždě. Vinu svalila na McMurphyho, který to již nevydržel a vrhnul se na ní. Velká sestra mu nechala vyříznou kus mozku a udělala z něj chronika, pacienta, který už jen dýchá. Bromden se na to nemohl dívat a raději ho zabil. Většina pacientů se vzchopila a odešla z blázince.
Citace: "Něco tím spustila, nějaké akustické zařízení ve stěnách, naštelované na pouhý zvuk těchhle slov pronesených jejím hlasem. Akuťáci se probudili. Unisono otevřeli ústa. Její přebíhající pohled se zastavil na prvním muži u zdi.
Ústa se mu rozhýbala. "Vykradl jsem pokladnu v autoservisu."
Přejela k sousednímu chlapovi.
"Zkoušel jsem dostat do postele vlastní sestru."
Oči jí sklouzly na dalšího chlapa; vyskakovali všichni jako automatické terče na střelnici.
"Já jsem - jednou - chtěl dostat do postele bráchu."
"Já zabil svou kočku, když mi bylo šest. Panebože, odpusť mi to, umlátil jsem ji kamenem a sved jsem to na souseda."
"Lhal jsem, že jsem to jen zkoušel. Vyspal jsem se se sestrou."
"Já taky! Já taky!"
"A já! A já!"
O něčem takovém se jí ani nezdálo. Překřikovali jeden druhého, zacházeli dál a dál, už se nedali zastavit, povídali na sebe věci, že by si už víckrát nemohli pohlídnout do očí. Sestra každé přiznání odkývla hlavou a říkala ano, ano, ano. " (strana 52)
Vlastní názor: Kniha ukazuje nechutné praktiky v zařízeních pro duševně choré a velice mě tím zaujala. McMurphy do jednotvárnosti pacientů přivedl světlo, bojoval za jejich svobodu a přece ho nakonec vyšší moc úplně pohltila. Z mého pohledu to vypadá, že obětoval svůj život za lepší život ostatních pacientů. Zajímavá je otázka, kterou nám v knize autor klade: Jak poznat, kdo nebo co je normální a co už není, kde je hranice?
O díle: Tato autorova prvotina z roku 1962 se stala okamžitě bestsellerem. Román byl zfilmován Milošem Formanem roku 1975 pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Euromedia Group v edici Světová literatura, Praha 2006, z anglického originálu One Flew Over the Cockoo's Nest (nakladatelství Penguin Group, New York 1962) přeložil Jaroslav Kořán, počet stran 304

Navzdory básník zpívá

17. listopadu 2007 v 21:34 | Poppaea |  Čtenářský deník
Loukotková, Jarmila
Obsah: Příběh vypráví o Františkovi Montcorbierovi, který byl nejen studentem francouzské Sorbony, ale také nesmírně nadaným básníkem a zajímavým člověkem.
Jeho rodiče byli velice chudí. Když v zemi řádil mor, utekli do Paříže, vloupali se do domu a zde se jim narodilo dítě. Otec brzy zemřel na mor, když se snažil uživit svou ženu s novorozencem. Matka našla útočiště u kanovníka Viléma Villona. František už jako malý chlapec projevoval svou bystrost a kanovník se mu rád věnoval a půjčoval mu své knihy. Později si chlapec začal říkat jeho jménem. Již jako student se připletl do každé lotroviny, zároveň byl ale čestným hostem v panském domě, kde obdivovali jeho talent. Zamiloval se do slečny Kateřiny a znepřátelil si její přízní Filipa Charmoynea. Ten ho v noci napadl a František ho v sebeobraně zabil.
Utekl z města a přidal se k místnímu podsvětí, které se jmenovalo Ulita. Dostal od krále milost a po návratu do Paříže začal nový život. Nechal se zaměstnat jako písař a naplánoval si s Kateřinou budoucnost. Ale další žárlivý muž mu to překazil. Malíř Noel Joliz prozradil Kateřině, že je její budoucí muž vrah a ona ho opustila. Malíř ho nechal hnát nahého přes celé město. František se proto rozhodl odejít. Ještě před tím se s chutí zapojil do loupeže v Navarské koleji. Vloupání se jim příliš nepovedlo a její účastníci začali být pronásledováni.
František opět začal nový život, tentokrát na dvoře králova bratrance Karla Orleánského. Stal se jeho dvorním básníkem a zamiloval se do mladé Italky Leonory. Ta, aby nemusela odjet, se nechala nachladit a nakonec zemřela. Villon odešel a zase se zapletl do problémů. Těsně před popravou byl omilostněn, a to se opakovalo ještě jednou. Nakonec se vrátil do Paříže. Kateřina měla již pět dětí s malířem a vypadala velice unaveně, všichni Villonovi přátelé již byli mrví. Začal žít spořádaným životem a po smrti Noela si opět chtěl vzít Kateřinu. Ale se svými nový přáteli se zase zapletl a byl na něj sveden pokus o vraždu. Celý proces byl zmanipulovaný, protože jeho přátelé shodně vypověděli, že on vůbec neměl dýku a k vraždě se sami přiznali, přesto chtěl soud jeho smrt. Po odvolání byl pouze vyhoštěn na deset let z města. Snad na něj Kateřina tentokrát počkala, ale František již dlouhou dobou měl tuberu, takže je otázka, jestli to vydržel on.
Citace: "Je to rychlejší než blesk. Než Villon může uskočit, než může nastavit ruce, aby se ochránil, mihne se kazatelova pravice vzduchem a František okouší slanou chuť čehosi lepkavého. Teprve potom pocítí prudkou bolest na horním rtu.
Paní Isabela nemůže leknutím ani vykřiknout. Jiljí sedí jako zcepenělý.
Filip Charmoye zvedá dýku k druhé ráně.
Villonovi se zatočí hlava. Několik myšlenek se mu motá čelem, jako kdyby zcuchal chomáč vlněných vláken. Jsem silnější než on. Jak to skončí? Proč vlastně? Na nic jiného nepomyslí. Vytrhne ze záňadří dýku a bodne. S rozmyslem. Nikoli jako kazatel ve zlosti a bez míření. " (VII Poslední kázání)
Vlastní názor( srovnání knih navzdory básník zpívá a není římského lidu): Tato kniha je údajně nejlepší jakou Jarmila Loukotková napsala. Já mohu srovnávat pouze s románem Není římského lidu, která patří k jejím prvotinám. Ač se obě knihy odehrávají v jiné době a zabývají se postavami z různých společenských vrstev, mají mnoho společného. Hlavními postavami jsou básníci, kteří jsou bystří a ostří, oblíbení a přece v nebezpečí. Oba jsou oblíbení u žen, a přece mají smůlu na lásku, umírají poměrně mladí.
O díle: Historický román se odehrává ve Francii v 15. století a zachycuje životní okamžiky skutečné postavy, bohémského básníka Françoise Villona. Kniha má celkem tři části: Žák, Psanec a Šibeničník, typické jsou citáty na začátku každé kapitoly. Próza je velice často obohacena o Villonovy básně.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství JOTA, Brno 2003, použité verše a středověkou poezii přeložila Jarmila Loukotková a Rudolf Mertlík, počet stran 608

Pán prstenů – Návrat krále

10. listopadu 2007 v 12:33 | Poppaea |  Čtenářský deník
Tolkien, John Ronald Reuel
Obsah: Gandalf přijel s Pipinem do Minas tirith a podali zprávy králi Denethorovi. Ten velice miloval svého syna Boromira a byl z jeho smrti velice nešťastný. Pipin nabídl své služby šílenému králi. Do města se vrátil Faramir z obléhaného Osgiliathu. Řekl, že se blíží nespočetná skřetí armáda, ale zároveň jim dal naději, protože jim vyprávěl o dvou hobitech, které cestou potkal. Aragorn zatím připravoval rohanské do boje, aby pomohli Minas tirith. Aragorn byl jediným potomkem dávných králů města Minas tirith, Denethor byl pouze správcem. Svou pravou totožnost skrýval, ale nyní přišel čas, aby ji odhalil. Na cestě ze Železného pasu potkal své druhy hraničáře a rozhodl se, že se s nimi a s Logolasem a Gimlim vypraví do nebezpečných Stezek mrtvých. Tam sídlili duchové zatracenců, kteří kdysi zradili Gondorského krále a byli mu proto zavázáni. Aragorn je přesvědčil, že on je opravdu dědic králů a vytáhnul s mrtvou armádou na pomoc Minas Tirith.
Mezitím v Minas Tirith začala bitva se skřety. Správce Denethor se pokusil upálit Faramira a nakonec se zabil sám. Gandalf vedl Gondorská vojska, ale skřeti měli na pomoc krále mrtvých a ostatní přízraky. Naštěstí rohanští dorazili v čas. Paní z Rohanu, převlečená za muže, s sebou vzala Smíška. Oba měli nakázáno zůstat doma, ale naštěstí to tak nezůstalo. Společně přemohli krále mrtvých, kterého nemohl zničit žádný muž. Na poslední chvíli dorazil Aragorn a město bylo zachráněno. Ale Mordor byl pořád plný skřetů, a tak se vůdci rozhodli jít Sauronovým vojskům naproti. Jediné, co mělo smysl, bylo odlákat pozornost od Frodovy pouti.
Mezitím se Sam rozhodl osvobodit Froda. Věž byla celá vybitá, protože se skřeti navzájem servali o mithrilový kabátek, který měl Frodo na sobě. Hobiti pokračovali v cestě v převleku za skřety. Celá pláň, kterou museli projít cestou k hoře byla plná skřetů. Ale Aragorn je vylákal ven k severní bráně a Frodo se Samem pokračovali dál. U hory se opět potkali s Glumem a poprali se s ním. Frodo nakonec nedokázal zničit prsten, Glum ho napadl a spadl do ohňů hory i s prstenem. Frodo a Sam byli zachráněni orli a přivezeni k Aragornovi. Po návratu po města se stal Aragorn králem a hobiti se opět vrátili do svého kraje. Jejich domov byl zničený skřety, ale podařilo se jim je znovu vybudovat. Frodovi zde ale nebylo dobře, vraceli se mu stará zranění a nedokázal žít jako předtím. Nakonec se vydal společně s elfy a Gandalfem do Šedých přístavů a odjel do země nesmrtelných.
Citace: "Světlo opět vyšlehlo a tam, na pokraji propasti, u samé Pukliny osudu, stál Frodo, černý proti rudé záři, napjatý, vztyčený, ale nehybný, jako by se byl obrátil v kámen.
"Pane!" vykřikl Sam.
Nato se Frodo pohnul a promluvil jasným hlasem, hlasem jasnějším a mocnějším, než jaký kdy Sam od něho slyšel, a ten hlas přehlušil dunění a vření Hory osudu a rozezvučel strop i stěny.
"Přišel jsem," řekl. "Ale nyní volím tak: neudělám to, proč jsem přišel. Nevykonám ten čin. Prsten je můj!" A náhle si jej nasadil na prst a zmizel Samovi z očí. " (kniha šestá, Hora osudu)
Vlastní názor: Aragornův příběh byl naprosto dokonalý a jeho láska k Arwen, o které se v příběhu samotném autor téměř nezmiňuje, je opravdu dojemná. Naštěstí je více vysvětleno v dodatcích. Závěr knihy je opravdu velkolepý, narozdíl od filmového zpracování, kde se konec rozpliznul v happyend vyvolávající zvracení.
O díle: Závěr trilogie se opět skládá z dvou částí. Je to opravdu konec, na tento příběh již žádná jiná kniha od Tolkiena nenavazuje.
Bibliografické údaje: vydala Mladá fronta, Praha 1990, z anglického originálu The Return of the King (nakladatelství George Allen & Unwin, Londýn 1978) přeložila Stanislava Pošustová, počet stran 409

Pán prstenů – Dvě věže

10. listopadu 2007 v 11:49 | Poppaea |  Čtenářský deník
Tolkien, John Ronald Reuel
Obsah: Po rozbití společenstva se Aragorn, Gimli a Legolas rozhodli pronásledovat skřety, kteří unesli Pipina a Smíška. Na Rohanských pláních potkali Eoméra a jeho družinu. Ti jim vyprávěli, jak pobyli skupinu skřetů na hranicích lesa Fangornu. Zoufalí přátele hledali hobity u lesa, nakonec usoudili, že byli omylem spáleni se skřety. Neodjeli ale odtud sami, potkali Gandalfa v bílém rouchu a následovali ho do sídla rohanského krále Theodéna. Hobiti mezitím byli v prastarém lese, kde potkali enta Stromovouse a na entím srazu se jim podařilo vyburcovat mírná entí srdce. Enti se vydali k Železnému pasu, sídlu Sarumana, který kácel jejich lesy pro válku. Gandalf osvobodil krále Theodéna od zlé kletby a vyhnal Sarumanova špeha Červivce. Král vyjel se svou armádou naproti vojskům čaroděje Sarumana, nakonec se opevnil v Hlásce a po těžkém boji a pomoci Eoméra a Gandalfa, kteří shromážděli roztroušené jedce, se jim podařilo zvítězit. Král a zbytek společenstva se vydali do Železného pasu a setkali se s oběma hobity. Saruman a Červivec byli obklíčeni enty ve věži. Gandalf zlomil čarodějovu moc a nechal ho tam. Pipin si vzal palantír, vidoucí kámen, který po nich mrštil Červivec z věže. Po cestě zpět se do něj podíval a ukázal se tak Sauronovi, pánovi zla. Gandalf s ním tedy okamžitě odjel do hlavního města Gondoru.
Mezitím se Frodo s prstenem a Sam snažili dostat do Mordoru. Potkali Gluma, slizké stvoření, které jim dělalo průvodce. Glum byl dřívějším vlastníkem prstenu a byl na něm závislý, byl to jeho miláček, proto bylo dost nebezpečné s ním jít. Prošli Mrtvými močály k Černé bráně Marannon a zjistili, že tudy se tam opravdu nedostanou. Naštěstí Glum věděl ještě o jedné tajné cestě a k ní se vydali. Byli již skoro u cíle, když je zajal Gondorský oddíl vedený Faramirem, bratrem Boromira. Dozvěděl se o jejich břemeni, ale byl silnější než jeho bratr a pustil je dál. Glum je provedl kolem Minas Morgul, sídla přízraků, a po dlouhých schodech vzhůru došli k Cirith Ungol, kde v jeskyni sídlila Odula, přerostlá pavoučice. Glum o ní věděl a nyní utekl a čekal, až se vypořádá s hobity a on si odnese prsten. Frodo byl otráven, ale Samovi se podařilo pavoučici zahnat. Myslel si, že Frodo je mrtvý a vzal si jeho meč a prsten. Frodovo tělo si odnesli skřeti, kteří hlídali Cirith Ungol a Sam se dozvěděl, jako udělal chybu.
Citace: "Pak se konečně rozplakal; šel k Frodovi, urovnal jeho tělo, složil mu ruce na prsou a zavinul ho do pláště; po jedné ruce položil svůj vlastní meč a podruhé hůl, kterou mu daroval Faramir. "Jestli mám jít dál," řekl, "pak si musím vzít meč, když dovolíte, pane Frodo, ale položím vedle vás tenhle, jako ležel u toho starého krále v mohyle, a máte svůj krásný mitrilový kabátek od starého pana Bilba. A vaše hvězdná sklenička, pane Frodo, tu jste mi půjčil a já ji budu potřebovat, protože teď budu pořád ve tmě. je pro mne příliš dobrá a Paní ji dala vám, ale snad by to pochopila. chápete to vy, pane Frodo? Já musím dál." (kniha čtvrtá)
Vlastní názor: I ve druhém díle se setkáváme s novými postavami a zajímavými kraji. Přesto se mi první díl líbil mnohem více, přišel mi méně temný.
O díle: Druhý díl trilogie se skládá z dvou knih, jedna sleduje osudy Froda a Sama, druhá zbytek společenstva. Děj plyne chronologicky a není těžký na pochopení. Ne celé dílo je próza, objevují se zde i básně.
Bibliografické údaje: vydala Mladá fronta, Praha 1990, z anglického originálu The Two Towers (nakladatelství George Allen & Unwin, Londýn 1978) přeložila Stanislava Pošustová, počet stran 315

Manon Lescaut

4. listopadu 2007 v 22:27 | Poppaea |  Čtenářský deník
Nezval, Vítězslav
Obsah: Manon Lescaut byla krásná mladá dáma, kterou rodiče poslali do kláštera. Cestou se zastavila v hostinci, kde potkala rytíře des Grieux, který se spolu se svým přítelem Tibergem chtěl stát knězem. Manon a mladý rytíř se do sebe zamilovali a rozhodli se vzdát se svých náboženských úmyslů a odejít spolu do Paříže. Manon ale měla velkou slabost pro přepych, a proto přijala náhrdelník od pana Duvala, kterého také potkala v hostinci. Des Grieux se do dozvěděl, ale nakonec ji odpustil. Tiberge byl celou dobu proti Manon a snažil se tento vztah svému příteli rozmluvit. Prozradil mu, že ji pan Duval navštívil v jejich bytě a des Grieux se stal raději knězem. Manon se za ním vypravila do kostela a opět ho svedla. Řekla mu, že nalhala Duvalovi, že má mladšího bratra, o kterého se stará a nemá na to peníze. Duval ji ochotně nabídl peníze i dům. Byla k němu pozvaná na večeři a přemluvila rytíře, aby hrál jejího mladšího bratra. Na večeři ale bohužel přišel i Tiberge a vše se tak prozradilo. Tiberge tedy navrhl, aby si pana Duvala usmířili s pomocí jeho syna. Duval mladší vzal Manon do opery a svou snoubenku poslal des Grierxovi. Manon skončila u pana Duvala doma, což byl od začátku Tibergův záměr. Des Grieux se vydal za Manon a zase se s ní usmířil. Pan Duval byl mezitím chycen rytířovými lidmi a svázán. Tiberge přivedl policii a ta zatkla Manon a poslala ji s lehkými holkami do Ameriky. Des Grieux ji ale natolik miloval, že s ní nastoupil na loď. Manon zde umřela na nemoc.
Citace: (první obraz, scéna šestá)
"Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl, Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu...
Vlastní názor: Text je veršovaný a zní opravdu nádherně. Líbily se mi refrény a také opakování některých částí. Samotný příběh je poměrně komplikovaný a místy nepřehledný, ale také není tím hlavním, co kniha nabízí.
O díle: Hra ve verších o sedmi obrazech podle románu abbé Prévosta z 18. stol.
Bibliografické údaje: vydal Československý spisovatel, Praha 1963, ilustracemi doprovodil Richard Wiesner, počet stran 272

Pán prstenů – Společenstvo prstenu

4. listopadu 2007 v 22:27 | Poppaea |  Čtenářský deník
Tolkien, John Ronald Reuel
Obsah: Prsten, který našel hobit Bilbo Pytlík při výpravě, se ukázal být mnohem mocnější, než si kouzelník Gandalf myslel. Proto se čaroděj zúčastnil oslavy Bilbových narozenin a upozornil ho, jak je nebezpečné mít prsten u sebe, neboť po něm pátrá devět temných přízraků. Bilbo přemohl svou závislost na prstenu a předal jej svému synovci Frodovi, který se se svými přáteli Samem, Smíškem a Pipinem vypravil na dlouhou cestu. Podařilo se jim uniknout přízrakům, dostali se přes Mohylové vrchy a zemi Toma Bombadila až do hostince U Skákavého poníka, kde se podle plánu potkali s hraničářem Aragornem. Dělal jim průvodce a dovedl je v bezpečí až do elfí Roklinky. Zde se sjeli zástupci všech krajů ve Středozemi, aby se dohodli na postupu proti pánovi zla Sauronovi. Po dlouhém rokování se shodli na tom, že bude vybrán nosič prstenu a dalších osm jeho průvodců, kteří se pokusí o splnění naprosto nemožného úkolu. Jedinou možností, jak zachránit Středozemi bylo vhodit prsten do sopky uprostřed Sauronova území. Prsten propůjčoval nejen neviditelnost a moc, ale také pěstoval u svého nositele závislost a touhu po ještě větší moci. Frodo Pytlík se stal nositelem, spolu s ním šli i jeho tři přátelé a Gandalf s Aragornem. Za elfy se zúčastnil Legolas, za trpaslíky Gimli a za lidi Boromir. Jediná možná cesta z Roklinky vedla pod horami. Gandalf se toho velice bál, ale Gimli ho přesvědčil, protože se těšil na své přátele trpaslíky, kteří tam sídlili. Časy se ale změnili a celé podzemí bylo vyvražděno a plné skřetů. Gandalf se utkal s netvorem temnoty Balrogem a byl svržen do propasti. Zbytek prošel pod horami a uchýlil se do bezpečného Lothlórienu, kde vládla elfí královna Galadriel. Podařilo se jí odolat moci prstenu a pomohla výpravě dál. Po řece se přeplavili až na místo, kde se společenstvo definitivně rozbilo. Boromira přemohla touha po prstenu a zaútočil na Froda. Frodo uprchl společně se Samem směrem k Mordoru. Zbytek byl napaden skřetí hordou, která zabila Boromira a unesla zbylé hobity v domnění, že to jsou ti, po kterých dal Sauron pátrat.
Citace:
"Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
Sedm vládců trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro temného Pána na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero s šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero s šerem."
Vlastní názor: Poutavý příběh mě dokázal naprosto vtáhnout do sebe. Středozemě je neuvěřitelně dokonale propracovaná, existuje její mapa, historie všech národů i rodokmeny rodin. Samotný příběh je velice napínavý a srozumitelný, napsán spisovným jazykem a obohacený o básně. Srovnání knihy a filmu: Kniha je samozřejmě podrobnější a obsahuje mnohé odkazy na dávnou minulost, o které se můžeme dočíst například v Silmarillionu. Oproti tomu film mnohé zamlčuje a příběh je tak plošší, divák si neuvědomuje význam všech věcí a jejich minulost.
O díle: Stěžejní fantasy trilogie z roku 1954-1955 se stala nesmírně úspěšnou a dočkala se i filmového zpracování.
Bibliografické údaje: vydala Mladá fronta, Praha 1990, z anglického originálu The Fellowship of the Ring (nakladatelství George Allen & Unwin, Londýn 1978) přeložila Stanislava Pošustová, počet stran 384

Krajina s jednorožcem

3. listopadu 2007 v 15:05 | Poppaea |  Čtenářský deník
Nováková, Luisa
Obsah: Krutou válku s Rozemskem nepřežil Trynský král. Zanechal po sobě dědice trůnu, kterému ani on sám nevěřil. Latydar byl mladý, ale pustil se do obnovy poničené země a postupně si získal úctu svého lidu. Kněžna Terža, která se měla stát podle dohody jeho ženou, se za války schovávala v horách. Nyní přijela se svou družinou, do které po cestě ještě přibrala mladou energickou zemanku Halýšu. Král Latydar si nakonec Teržu nevzal, protože ona se zamilovala do jeho nejlepšího přítele Kieryse. Latydar se na ně nedokázal dlouho zlobit, navíc se zamiloval do Halýši. Přivezl si ji do sídelního města a oženil se sní, i když jí rada kvůli jejímu nízkému původu nepřiznala korunu. Brzy porodila syna.
Halýša byla nemocná, ale nikomu se nepodařilo zjistit, co s ní bylo. Jednoho dne zmizela a pár dní na to i její dítě. Latydar po nich zoufale pátral a byl při tom sám unesen. Dostal se až do sousedního Rozemska, kde mu naštěstí zdejší král pomohl a on se po dlouhé době dostal zpět domů. Jeho žena ani syn se nenašli, o zemi se prozatímně starala správcová Veljana. Kněžna Terža, která neomylně věřila ve schopnosti svého muže Kieryse, se před těsně před svou smrtí králi přiznala, že ho nechala unést a pokusila se zabít jeho dítě, aby se její muž stal králem. Kierys byl totiž u lidu velikou autoritou a dalo se očekávat, že by nastoupil na trůn. Zoufalý Latydar se nevzdával v hledání své ženy a vypravil se do její domoviny. Manželka bratra Halýši ho obvinila, že si za ztrátu ženy může sám. Neprozradila mu, že ji Halýša nechala svého syna na vychování, protože se sama změnila ve vlčici. Na konci Halýša získala zpět svou podobu a vydala se za svým mužem.
Citace: "Bělostná ruka zmizela v záhybu širokého šatu a zas vyklouzla, jako by měsíční srpek zapadl do mraků a opět vyšel. Líbezná tvář se mírně naklonila, soustředěná na úkol, který je třeba splnit. Z hrdla drobné lahvičky kanou kapky a hladina většího poháru se čeří. Ani nejbystřejší smysly nočních tvorů nezachytí pach, nebo ozvuk chuti. Jako by voda kanula.
Plavý pták na cimbuří vykřikl ostrým nepříjemným hlasem. Ozvěna se odrazila od věže k věži, otírá se o hradební zdi. Kněžna ji však snad ani neslyší.
Krásná ruka pozdvihla pohár a s rozmyslem mísí víno, sladké a husté, přetékající kořeněnou chutí, omamné. Šest roků zrálo k dnešní omamnosti, šest roků dozrávalo k vraždě.
Mohutná křídla rozvířila vzduch.
Pozorně mísí kněžna víno. Rychle tepe ptačí srdce.
Konečky perutí narazí do rámu okna, otevřeného vstříc noci." (kniha třetí, kapitola třetí)
Vlastní názor: Děj je opravdu zajímavý a důmyslně propletený. Nechybí zde napětí ani tajemství. Celá kniha je napsána krásným jazykem a přečte se jedním dechem.
O díle: Novogotický román z roku 2006 má v sobě prvky fantaskní i milostné. Kniha by se dala považovat také za historický román, který ovšem vypráví dějiny ve skutečnosti neexistující země a postav.
Bibliografické údaje: vydalo vydavatelství Blok, Třebíč 2006, počet stran 480

Milenci a vrazi

3. listopadu 2007 v 15:05 | Poppaea |  Čtenářský deník
Páral, Vladimír
Obsah: Celý děj se točí kolem domu č. 2000 nedaleko Ústecké chemičky Kotex. Její zaměstnanci zde žili v příšerných podmínkách až na rodinu Gráfů, kteří podnik vedli. Borek Trojan byl chudým inženýrem, který se neustále snažil najít nějakou holku. Spolu s ním v zanedbané montércimře bydlel i zvířecí Alex Serafin. Alex se seznámil s doktorkou Dášou a získal si ji svou suverenitou. Postupně si ji zotročil a začal ji bít. Jeho sestra Madda byla velice volných mravů a nakonec se vyspala i se svým bratrem. Julda Serafín, jejich velice nábožensky založený bratr, s tím musel okamžitě něco udělat, ale v domě už místo nebylo. V dívčí svobodárně byli Tušlovi, ambiciózní pár. Na chodbě se ztrhla veliká potyčka, kterou nakonec ukončili mírumilovní Gráfovi. Vzali si Maddu k sobě do obrovského bytu. Jejich jemný dospívající syn Roman se Maddy bál, ale postupně se do ní zamiloval a začal si s ní. Doufal, že si tak získá přátelství svých vrstevníků, kteří jím opovrhovali, protože měl všechno, co chtěl. Madda ho ale časem začala odmítat a byla radši s montérem Oldou. Navíc naivní Julda mu jeho vztah neustále rozmlouval. Roman svou zlobu obrátil proti němu a zabil ho. Když ho zavřeli, jeho neurotická matka Zita Gráfová začala pít. Její manželství bylo nijaké, a tak si nakonec začala s mladým Borkem. Vše překazila cílevědomá laborantka Jana Rybářová, která jí Borka přebrala a nakonec si ho vzala. Tušlovi mezitím dostali svůj vysněný byt a postupovali výš a výš po kariéře. Jejich úvodní úlohu páru, který touží po bytě a bohatství, převzal Borek s Janou. Historie se opět opakuje a Borek se nakonec stal ředitelem Kotexu. Na svou rodinu neměl čas a jeho city k Janě ochladli. Nakonec zemřel vyčerpáním.
Citace: "Já nikdy nedostala žádnou panenku Sama jsem si je musela brát Neboj se, můj bílej chlapečku Budem si spolu hrát
Čekal jsem Tě šíleně dlouho Četl jsem o Tobě a věděl Tě v kině Hledal jsem Tě na plovárně v tom davu, který mě děsí Ty jsi silná a Ty se nebojíš Ty mě tam přivedeš Spolu nás vezmou
Máš všude kůžičku, jakou mají muži už jen za ušima A za ušima máš už jen blanku Seš sladkej a celej k jídlu A celýho tě za chvilinku sním Bude ti to chutnat
Nenáviděl jsem Tě až k zvracení Bál se Tě Já věděl, že přijdeš Jsi katastrofa My víme, že přijdete Tisíc let Teď už klidný, žes konečně přišla Žes přijít musela Tušil jsem to Věděl Vím
Máj malej něžnej cukrovej modrej careviči Ty smíš po skleněných schodech ke mně nahoru Poplujem spolu luxusním teplým mořem, který uzdravuje A zavedeš mě do tý vaší stříbrný televizní země Bolí tě to moc? Však si zvykneš Už ti to jde líp Teď už docela dobře Eště poď
Musí to bolet Četl jsem to Chci, aby to bolelo Zkusím Tě štípnout do paže Nauč mě to Máš nádherné zuby, Edito s labutí šíjí Abys mě podle jizvy poznala v hromadě mrtvol na bojišti
Máš masíčko jako kuřátko A bílý maso já zbožňuju Tohle musíš vydržet Můj malej ubohej modrej srnečku na boku Chci do tváře tvůj vlažný déšť" (strana 101)
Vlastní názor: Román výborně ukazuje koloběh života. Jednotlivé postavy se sobě v různých částech života podobají a chovají se stejně jako jejich předchůdci. Jazyk je často hovorový a nespisovný. začátek knihy se mi velice líbil, ale pak byl děj velice uspíšen, přibyly nové postavy a já jsem se v tom začala ztrácen.
O díle: Společenský román z roku 1969. Obsahuje kapitoly nadepsané Dobyvatelé, které vypráví o červených, tedy lidech, kteří toho moc nemají, ale o to více toho chtějí. Ostatní jsou Obležení neboli modří, bohatí, klidní a slabí. Červení postupně modrají. Kromě toho se v knize objevují novinové útržky a seznamovací kapitoly Kdo je kdo.
Bibliografické údaje: vydala Euromedia Group - Knižní klub, Praha 2004, počet stran 448