Vše jsem četla, klidně pište dotazy. Hledání na stránce: ctrl. F

Prosinec 2007

Záhada hlavolamu

30. prosince 2007 v 22:19 | Poppaea |  Čtenářský deník
Foglar, Jaroslav
Obsah: Klub Rychlých šípů měl celkem pět členů: Mirka Dušína, Rychlonožku, Červenáčka, Jarku Metelku a Jindru Hojera. Klub začal vydávat časopis kvůli neshodám se čtvrtí Dvorci. Když už neměli o čem psát, objevil se na jedné zdi nedaleko Stínadel obrázek ježka v kleci, což způsobilo veliké pozdvižení. Tento hlavolam patřil kdysi Tleskačovi, jednomu chlapci ve stínadlech. Později se stal jejich posvátným znakem. Chlapci ze čtvrti Stínadla si říkali Vontové a poznávali se podle žlutého špendlíku na klopě. Všichni toužili spatřit bájný hlavolam, a proto kresba vzbudila hodně pozornosti. Rychlé šípy sice nebyly ze Stínadel, ale rozhodli se do této nebezpečné oblasti vydat, aby přinesli nějaké nové informace do svého časopisu TAM-TAMu. V kostele ve Stínadlech objevili zapadlý Tleskačův deník a postupně se z něj dozvěděli, jak hlavolam rozřešit. Byl totiž jen jediný způsob, jak dostat ježka z klece. Navíc objevili, že se Tleskačovi podařilo sestrojit létající kolo a právě jeho plán byl schovaný v ježkovi. Tleskač byl nakonec zabit svým zámečnickým mistrem Emem, který už od začátku pátral po jeho tajných aktivitách a toužil po hlavolamu.
Ve Stínadlech bylo velice živo, protože se konala volba Velkého Vonta, tedy vůdce. Byli dva kandidáti: Losna a Mažňák. Rychlé šípy se s Losnou setkali, ukázali mu tajnou chodbu, kterou se dostávali do kostela a prozradili mu, jak dostat ježka z klece. On jim na oplátku prozradil, že Velký Vont má ježka v kleci u sebe a on mu předvede, jak ho dostat ven. To mu přinese vítězství. Slíbil Rychlým šípům, že jim poté hlavolam půjčí. O plánku mu nic neřekli. Když se mu nakonec podařilo před Vontskou radou ježka dostat ven a zase dovnitř, určil ho stávající Velký Vont svým nástupcem. V tu chvíli ale přiběhl Mažňákův otec, který sponzoroval volební kampaň svého syna, popadl hlavolam a utekl do tajné chodby do podzemí. Spadl do stoky a ježka upustil. Nakazil se a umřel, Rychlé šípy zjistili, že to byl Em z deníku. Hlavolam byl nenávratně zničen a Stínadla se začala rozpadat.
Citace: "Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece. Pak otočíme za vyčnívající osten ježkem, až na jeho protilehlé straně dostaneme do kolmé polohy nad sebou dva jiné ostny, nejdelší po tom, který už vyčnívá vpředu. Popostrčíme předním ostnem ježka tak, aby jeho dva kolmo nad sebou se nacházející ostny pronikly protilehlým otvorem co nejvíce ven.
Potom za přední osten sklápíme celý hlavolam jakoby dolů, až jak zadní dva vyčnívající ostny dovolí, a poněkud doleva. Tím ježek dostane v kleci takovou figuru, že všechny jeho ostatní ostny, které jinak překážejí jeho vyklouznutí ven, zmizí z jiných otvorů klece v jejím vnitřku a zaujmou příznivou polohu k nejširšímu otvoru. A pak stačí už jen ježkem kroutit za nejdelší vyčnívající osten střídavě sem a tam. Přitom se osvobozuje ježek stále víc a více svými ostny z klece, až je venku úplně." (36. Tleskačův deník pokračuje)
Vlastní názor: Příběh je to velice napínavý. Patřil k mým oblíbeným, když jsem byla malá. Dnes se mi zvedá žaludek z těch "správných" a bezchybných hrdinů a výchovného nádechu některých pasáží. Přesto mě to opět vtáhlo do sebe.
O díle: Dobrodružný románový příběh pro děti je dosti zidealizovaný. Rychlí šípy jsou poctivý a spravedlivý za každých okolností. Naopak jejich nepřátelé mají nespočet špatných vlastností. Kniha nejprve vycházela od roku 1940 jako příloha časopisu Mladý hlasatel. Kniha poprvé vyšla 1941
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství BLOK, Brno 1970, počet stran 232

Báječná léta pod psa

29. prosince 2007 v 12:31 | Poppaea |  Čtenářský deník
Viewegh, Michal
Obsah: Celý příběh se točí kolem Kvida. Jeho matka ho porodila uprostřed divadelního představení. Jeho dětství nebylo zrovna jednoduché. Obě babičky ho tak vykrmily, že z něj vyrostl obtloustlý chlapeček. Uměl bezvadně číst a recitovat již v první třídě, čímž dopomohl svému otci k postupu v kariéře. Tatínek byl totiž velice vzdělaný, ale protože se nijak komunisticky neangažoval, dělal jen podřadné práce. Nakonec se dostal k dobrému místu, ale musel si koupit psa. Tohoto štěněte se jeho žena hrozně bála a nikdy k němu nepřilnula. Výcvik se otci nijak nedařil, ale zato začal jezdit na služební cesty a jeho sebevědomí závratně stoupalo. Dokonce i za volantem, kam se dřív sotva odvážil, se cítil dobře.
Když Kvido vyrostl, podařilo se mu udělat maturitu, ale stále měl problém se svým panictvím. Už od malička se kamarádil s Jaruškou, ovšem vztah s ní byl velice složitý. Ani jeden z nich neměl byt a děvče bylo alergické na všechno, co venku rostlo. Kvidův otec se politicky znemožnil, když se i nadále přátelil s nepohodlným člověkem. Stal se z něj vrátný, začal opět pracovat se dřevem a přestal komunikovat se svou rodinou. Měl nějakou psychickou poruchu, nechtěl mluvit, aby ho režim nějak nepotrestal. Jeho žena přemluvila Kvida, aby si se s Jaruškou vzali a pořídili si dítě. Malý človíček by mohl nemocného otce uzdravit. Jaruška souhlasila a vše se přihodilo podle plánu, akorát na otce to nemělo žádné účinky. Na konci příběhu umřela Kvidova babička, která celou dobu žila s nimi v domku. Byla to vášnivá cestovatelka, ale z jedné ze svých cest se již nevrátila. V epilogu se dozvídáme, že Kvidům mladší bratr Paco se dostal na filosofickou fakultu UK, Kvidův otec se znovu zmohl po pádu komunismu a budoval kariéru a Kvido nakonec vydal svůj román Báječná léta pod psa.
Citace: "Dneska odpoledne jsme se stěhovali. Za okny Drábovky byla spousta cizích lidí. Matka řekla, že oba dva stěhováci musí být zřejmě ožralí, když nesou její postel na tu prosklenou terasu. Otec řekl, že je osočuje zcela neprávem, protože ona terasa bude skutečně naším dočasným domovem. Matka se na chodníku před vilou posadila do proutěného křesla a přibližně hodinu odtud pozorovala vlnky v řece. Potom mně vzala za ruku a řekla otci, že odjíždíme do Prahy. Otec řekl, že si vždycky přál oženit se s holkou do nepohody, ale že si - jak nyní vidí - zřejmě vzal Pyšnou princeznu. Co prý má dělat inženýr Zvára, ptal se otec, který již třetí týden načerno bydlí i se svou snoubenkou v elektrickém transformátoru? Když se setmělo, matka mi řekla, že jí život s mým otcem stále víc připomíná Kanadskou noc." (II. Z Kvidova deníku)
Vlastní názor: Je to zajímavý životní příběh, který se čte jedním dechem. Ukazuje poměry za komunismu, dívá se na toto období s velkou dávkou sarkasmu a nadsázky. Celá popsaná rodinka je velice vtipná a plná zajímavých postav.
O díle: Román z roku 1992 je silně autobiografický. Kromě obyčejného chronologického textu se zde objevují také Kvidovy deníkové zápisky a scény některých situací psané jako drama. Kniha byla také zfilmována pod stejným názvem.
Bibliografické údaje: vydal Československý spisovatel, Praha 1992, počet stran 224

Ďábel a slečna Chantal

26. prosince 2007 v 13:19 | Poppaea |  Čtenářský deník
Coelho, Paulo
Obsah: Do malé opuštěné vesničky Viscos přišel neznámý člověk. Hned si ho všimla stařenka Berta, které její mrtvý manžel předpověděl, že do vesnice přijde zlo a ona ho bude muset odvrátit. Neznámý měl po boku ďábla, ale jen Berta ho mohla vidět. Hned po svém příchodu odešel do lesa a potkal místní servírku Chantal Prymovou. Ukázal ji zlatou cihlu, kterou zakopal v lese. Řekl ji, že jich má ještě deset, a že je daruje chátrající vesnici. Měl ale jednu podmínku: někdo z vesnice musí spáchat vraždu.
Chantal nechápala, proč to dělá. Odmítla to sdělit svým sousedům a tři noci nemohla usnout. Nakonec v ní zvítězila pomstychtivost. Byla nejmladší obyvatelkou vesničky, protože se všichni mladí odstěhovali. Ve vesnici chcípnul pes a ona chtěla taky pryč. Vyhrabala jednu zlatou cihlu, kterou ji cizinec ukázal a přislíbil. Nakonec nedokázala utéct, i když ji peníze mohli přinést život ve městě. Když měla příležitost, nedokázala ji využít. Řekla všem ve vesnici o cizincově plánu, aby jim dokázala, jací jsou zbabělci. Byla si jistá, že také nedokážou v poslední chvíli spáchat zločin, aby naplnili svůj sen.
Cizinec prozradil Chantal svůj příběh. Býval obchodníkem se zbraněmi, velice počestný a dobrý. Ale unesli mu rodinu a chtěli za to zbraně. On, jako správný občan, věděl, že s teroristy se nevyjednává a vše oznámil na policii. Pachatele se podařilo chytit velice rychle, ale oni ještě stihli nevinné zajatce popravit. A tak cizinec postavil vesničany do stejné situace, v jaké byli i teroristi. Chtěl zjistit, jestli jsou lidé všichni zlí a nebo dobří, jestli dokáží znovu zabít nevinného člověka.
Vesničané se domluvili, že obětují stařenku Bertu. Zabít ji měli všichni muži. Aby se zbavili viny, měli mít ostré náboje jen někteří z nich. Každý by se poté v duchu přesvědčil, že právě v jeho zbrani byly slepé a na vraždě jsou vinni ostatní.
Chantal se dohodla s cizincem, že i když vesničané nikoho nezabijí, dostanou své zlato za odměnu. Těsně před zastřelením stařenky Chantal promluvila a zvrátila rozhodnutí starosty a faráře. Vyvolala ve vesničanech strach z odpovědnosti, protože lidé nepáchali hříchy jen ze strachu před něčím jiným. Cizinec si oddechl, i když by mu zjištění, že všichni jsou v jádru špatní a naše cesty jsou předurčeny, přineslo úlevu. Chantal dostala všechny cihly a odešla.
Citace: "Chci zjistit, co se dělo v hlavě těch teroristů. Chci zjistit, jestli aspoň na okamžik mohli pocítit soucit a nechat je odejít, když už se ten boj mé rodiny netýkal. Chci zjistit, jestli existuje jediný zlomek vteřiny při střetnutí Zla a Dobra, v němž Dobro může zvítězit."
"Proč zrovna Viscos? Proč naše vesnice?"
"Proč zrovna zbraně z mých závodů, když je na světě tolik zbrojovek, a některé bez jakékoli vládní kontroly? Odpověď je prostá: náhodou. Potřeboval jsem nějaké malé místo, kde by se všichni znali a měli se rádi. V okamžiku, kdy se dozvědí o odměně, Dobro a Zlo se znovu střetnou tváří v tvář a ve vaší vsi dojde ke stejné situaci jako v místnosti, kde byla vězněna rukojmí." (str. 54 a 55)
Vlastní názor: Jednoduchý a krátký příběh je přesto poměrně těžký na pochopení. Smysl knihy je velice hluboký, ale odpověď si musí každý najít sám. Souboj Dobra a Zla je neustále přítomen, vyhrát může kdokoli. Knihu můžu vřele doporučit.
O díle: Román uzavírá volnou trilogii A dne sedmého k níž patří U řeky Piedra jsem usedla a plakala a Veronika se rozhodla zemřít. Brazilský autor se zde zabývá filosofickým tématem, o přirozeném lidském zlu.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Argo, Praha 2001, z portugalského originálu O Demônio e a Srta. Prym (nakladatelství Editora Objetiva, Rio de Janeiro, 2000) přeložily Marie Havlíková a Pavla Lidmilová, počet stran 152

Jozova Hanule

15. prosince 2007 v 13:38 | Poppaea |  Čtenářský deník
Legátová, Květa
Obsah: Lékařka Eliška se zapojila do tajné činnosti proti Němcům za protektorátu. Hrozilo ji odhalení, a proto ji její přítel Slávek poslal s jedním z jejich pacientů pryč. Pacient se jmenoval Joza a bydlel daleko v pohraničí v horské vesničce Želary. Eliška si musela změnit jméno na Hana a provdala se za horala. Usídlila se s ním v chaloupce a proklínala se za svůj osud. Zapadlá ves se jí vůbec nelíbila. Pořád čekala, že se Joza vybarví jako místní hrubí muži, ale on byl doopravdy starostlivý a něžný. Neustále ho srovnávala se zkušeným Robertem, s kterým byla v Brně, i když byl ženatý s jinou.
Nakonec se s Jozou velice sblížila a zamilovala se do něj. Zvykla se na vesnický život a zapojila se do místního dění. Rozhodla se, že se nikdy už do Brna nevrátí a zůstane v horách s Jozou. Ale přiblížil se konec války a do vesnice přišli Rusové. Opili se a napáchali spoustu násilností na ženách. Místní muži byli vznětlivý a začali Rusáky vyvražďovat. Strhla se bitva. Eliška pomáhala místnímu doktorovi se zraněnými, jí samotné se nic nestalo. Nakonec se nedorozumění vysvětlilo a Rusům došlo, že vesnice není na straně s Německem. Joza ale zemřel a Eliška odjela zpět do Brna.
Citace: "Tehdy došlo k tomu, co se muselo stál, co jsem očekávala.
Přinesli Jozu. Když se konečně přiznal, že je raněn - bylo pozdě. Sedla jsem si k němu a položila si jeho hlavu na kolena. Díval se na mě a namáhal se něco mi říct. Věděla jsem přesně co.
V bezčasí posledního setkání jsem si uvědomila ojedinělost našeho svazku. Uvědomila jsem si též, že jsem zde v těchto horách, v krajině divů, prožila svůj osobní zázrak
Zůstala jsem u svého muže, dokud mu bilo srdce. Pak jsem šla za svými povinnostmi. Teprve za hodinu se mi začalo černat před očima.
Azor zemřel do rána na Jozově hrobě." (kapitola 26.)
Vlastní názor: Autorka krásně vykresluje psychologii postav a také nádhernou horskou přírodu. Příběh je velice zajímavý, i když mám pocit, že hlavní hrdince všechno až podezřele vždycky vycházelo.
O díle: Novela 2002, která se stala filmovým námětem pro film Želary (2003). Režisérem je Ondřej Trojan, v hlavní roly Aňa Geislerová.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 2002, počet stran 112

Karlštejnské vigilie

8. prosince 2007 v 22:26 | Poppaea |  Čtenářský deník
Kubka, František
Obsah: Císař Karel IV. byl málem otráven svými dvořany a jeho přátelé se rozhodli, že odjedou na Karlštejn a po dobu jeho rekonvalescence si budou navzájem vyprávět příběhy. Na konci se král již téměř uzdravil a přijela za ním manželka Alžběta, která ho velice milovala.
Alena: Platnéř Tomáš musel odjet za do zahraničí za prací a musel pár měsíců nechat svou krásnou ženu Alenu doma samotnou. Byl velice žárlivý a ať udělala cokoliv, vždy ji podezříval. Nakonec ho navštívil sám ďábel a sepsal smlouvu o jeho duši, že m uženu ohlídá. Tomáš ho představil ženě a spolupracovníkům jako nového mistra. Alena ale byla neuhlídatelná, dva měsíce se ji snažil čert najít a přistihnou, ale ona byla vždycky rychlejší než on. Nakonec se čert rozhodl, že se ji přímo zeptá. Nakonec to ale nevydržel a začal sní spát sám. Když se Tomáš vrátil, všechno mu řekl a roztrhal smlouvu. Tomáš byl šílený vzteky, ale jeho žena mu řekla, že to všechno dělala pro něj. Věděla prý o smlouvě a musela tedy svést čerta, aby její milovaný muž nešel do pekla.
Kateřina: Do malé obce přišel výjimečně dobrý nový kazatel Zdik. Budoucí hradní purkrabí pan Vít z Bítova k němu dal na výchovu svou mladou dceru Kateřinu. Dívka vyrůstala v lesích a byla velice bezprostřední, ale Zdik ji brzy naučil být chladnou jako lilie. Oba se ale roky navzájem milovali a dusili to v sobě. Nakonec to nevydrželi, ale Kateřina se raději vrhla do studny. Zachytila se však a byla zachráněna, poté potratila. Zdik byl poslán do kláštera a Kateřina se vdala.
Citace: "Lékař chtěl obklopiti Karla pohodou mužného veselí. Pozval na Karlštejn přítele Karlova mládí, pana Buška z Velhartic, muže statečného a mravů líbezných. Na Karlštejně pak samém dlel člen kolegia hradních kanovníků, pan Ješek z Janovic, kněz povahy hovorné, člověk dobrého srdce a veliký ctitel králův. I on jistě prospěje slovem i úsměvem. Nikdo jiný nesmí ke králi vstoupit, a tak okřeje do letnic na duši i na těle. " (úvod)
Vlastní názor: Stejně jako u Dekameronu se všechny povídky čtou velice svižně. Jsou zábavné a zajímavé, i když je vypráví čtyři stárnoucí muži. Ráz povídek se různí podle toho, který z mužů je vyprávěl. Mě se více líbily ty světské (jako například výše uvedená Alena).
O díle: Karlštejnské vigilie tvoří 21 příběhů (novel) o ženách a lásce z roku 1943. Povídky mají rámcovou kompozici, je to proto, že se autor inspiroval Boccacciovým Dekameronem. Dalšími inspiracemi mu byli středověké pohádky, vlastní životopis Karla IV. a historické reálie. Vigilie je bohoslužba v předvečer svátku, kterou zakončil Karel IV. své léčení.
Bibliografické údaje: vydal československý spisovatel, Praha 1954, počet stran 248

Výprava velkého náčelníka

1. prosince 2007 v 18:55 | Poppaea |  Čtenářský deník
Pečerskij, Nikolaj
Obsah: Chlapec Kolja Kvasnickij žil se svou rodinou v malé osadě uprostřed zamrzlé tajgy kdesi v Rusku. Chodil do sedmé třídy, která přiváděla učitele k šílenství. Když byl čas vyrazit na každoroční brigádu, domluvil jim jejich třídní profesor brigádu na stavbě daleko v tajze. Třídnímu profesorovi říkali Velký náčelník, béčáci byli bledé tváře a Koljova třída jejich zapřísáhlí nepřátelé Apačové. V tajze potkali starého kočovníka v jurtě. Kolja uměl díky svému tatínkovi jakutsky a vyměnil s ním čutoru za pyrop, český granát. Na stavbě bylo spousta potíží. Kolja se urazil a nemluvil se svým nejlepším přítelem Ljoňkou, rozbil transportér a nakonec se ztratil v tajze, když pátral po kočovníkovi.Všechny problémy mezi kamarády se nakonec vyřešily a Koljův otec, který byl geologem, objevil díky pyropu velké naleziště.
Citace: "Toho večera začal Velký náčelník vykládat, že nám pomalu brigáda končí a vrátíme se domů.
Stáli jsme na palouku před stany a mlčeli. Náš volný život v tajze je u konce, nastává loučení.
Velký náčelník rozuměl naší náladě. Prošel se sem a tam a vrátil se zase na svoje místo.
"No, chlapci a děvčata, nebuďte smutní," řekl. "Vydělali jsme si tady peníze a můžeme si udělat výlet třeba do Jakutska."
Odmlčel se, zahleděl se na nás svýma přísnýma a přitom laskavýma očima, a najednou řekl přesně tak, jak by to řekl náš instruktor Váňa:
"Tak hlavy vzhůru, mládeži!"
Ale nikdo se ani neusmál. To se ví, na brigádě nebyl jen samý med. Ze začátku leckdo vzpomínal na domov a brblal, že má zkažené prázdniny. Ale teď se nám nechtělo tábor opustit.
Kluci a holky začali Velkého náčelníka agitovat. Jeden přes druhého křičeli na celou tajgu: "Nikam nepojedem! Zůstanem tady!"
Velký náčelník se konečně vzdal a řekl, že s tím souhlasí." (kapitola Nečekané rozhodnutí)
Vlastní názor: Je to klasická ukázka sovětské literatury pro mládež. Příběh je poutavě vyprávěný s prvky dobrodružství, které se dětem líbí. Postavy nejsou idealizované, ale přesto na vás dýchne "komunistická atmosféra". Co mě velice zaujalo, je místo, kde se příběh odehrává. Dozvídáme se, jak se žije v tajze, o jídle a dostupnosti k civilizaci a také o jakutech.
O díle: Dobrodružný román pro děti z roku 1967. Autor je poměrně neznámý, napsal ještě knihy Dobrodružství v tajze a Červený vagon, které jsou obě s podobnou tématikou.
Bibliografické údaje: vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, Praha 1967, z ruského originálu Masštanyje rebjata (publikováno v časopise Kosťor, 1964) volně přeložila Vlasta Tafelová, ilustroval Jan Brychta, počet stran 256