Vše jsem četla, klidně pište dotazy. Hledání na stránce: ctrl. F

Únor 2008

Jméno růže

21. února 2008 v 20:00 | Poppaea |  Čtenářský deník
Eco, Umberto
Obsah: Děj začíná příchodem Viléma z Baskervillu do kláštera, kde měl za úkol rozřešit podivnou vraždu. Jeho společníkem byl žák Adson z Melku, který zároveň celý příběh vypravuje. Vilém byl velice moudrý a uměl se ptát lidí, protože byl kdysi inkvizitorem. Brzy přišel na to, že všechny záhady mají něco společného s rozlehlou knihovnou, kterou bylo opatství proslulé, ale zároveň to bylo místo přísně střežené a nikdo (kromě knihovníka) do něj neměl přístup. Každý další den zemřel další mnich, většinou ten, který byl z předchozích vražd nejvíce podezřelý. Vilém si již začínal zoufat, že jeho proslulá bystrost je k ničemu a lidé stále umírají. Nakonec se mu podařilo rozluštit tajemství knihovny: byl to labyrint plný chytáků a pastí, které měli chránit zakázané knihy. V knihovně byla také tajná místnost, do které nevedly žádné dveře. Vilém zjistil, že všichni mrtví mniši měli před smrtí v rukou tajemný spis, který on stále nemohl najít. Později se ukázalo, že kniha byla zakázaná a její stránky byly napuštěny jedem. Za vraždami stál starý bývalý knihovník Jorge. Kniha byla jediným výtiskem druhého dílu Aristotelovy Poetiky a zabývala se smíchem, který popisoval jako pozitivní jev. Mnich byl ale názoru, že smích je zhoubou lidstva a ani Ježíš se nikdy nesmál. Proto jej skryl. Když byl Jorge odhalen, začal jíst Poetiku a poté zapálil knihovnu. Celý klášter shořel a veškeré drahocenné vědění bylo ztraceno. Menší epizodkou byl zážitek mladého Adsona, který se v klášteře setkal s děvečkou z vesnice. Mniši si vodili do kláštera chudá děvčata a dávali jim za sex jídlo. Adson se ocitl náhodou v kuchyni a dívce neodolal. Zamiloval se do ní, ale musel na ni zapomenout, protože byla upálena jako čarodějnice.
Citace: "Co tě tak vyděsilo na tomto pojednání o smíchu? Odstraníš-li ze světa tuto knihu, neodstraníš ze světa smích."
"To určitě ne. Smích je slabost, zhouba a vratkost našeho těla. Je to útěcha sedláků, nevázanost opilců, i církev ve své moudrosti ustanovila chvíle slavnosti, karnevalu a jarmarku, ty denní poluce, které vyženou z těla přebytečné moky a chrání před jinými touhami a jinými ambicemi... Tak ale smích zůstává i nadále něčím nízkým, obranou lidí prostých, znesvěceným mystériem pro lůzu. ....Ale tady," klepal Jorge prstem na stůl, vedle knihy, kterou měl Vilém před sebou, "tady se funkce smíchu převrací, pozvedá k umění, otvírají se mu dveře do světa učenců, stává se objektem filozofie a úskočné teologie..." (Sedmý den, Noc)
Vlastní názor: Kniha je velice napínavá, děj je plný záhad a tajemství. Také prostředí kláštera je zajímavé a originální. Bohužel jsou ale hlavními postavami mniši, kteří jsou očividně zvyklý spolu neustále rozmlouvat nad nejrůznějšími filosofickými tématy. Jejich nekonečné hádání se o "ničem" děj zpomaluje a také mnoho čtenářů nezajímá. Na druhou stranu se můžeme podrobně seznámit s názory na svět a etiku na přelomu středověku a renesance (pokrokové renesanční myšlenky v knize zastává hlavně Vilém).
O díle: Není jednoduché tuto knihu zařadit k určitému žánru. Vilémovo pátrání má formu detektivky, některé kapitoly připomínají historický román, jiné zase filosofickou úvahu. To je typickým znakem postmoderny. Kniha je dělena podle počtu dnů a dále na jednotlivé části podle denní doby (např. Prima, Nona, Nešpory). V díle se objevuje veliké množství cizojazyčných pasáží, hlavně v latině, kterou se mniši mezi sebou dorozumívají. Naštěstí jsou součástí knihy i vysvětlivky s překladem.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Josefa Šimona, Simon and Simon publishers, Praha 1980, z italského originálu Il nome della rosa (nakladatelství Bompiani, Milano 1980) přeložil a vysvětlivkami opatřil Zdeněk Frýbort, počet stran 432

Proč to sakra vlastně dělám?

21. února 2008 v 19:10 | Poppaea
Rozhodla jsem se zůčastnit soutěže blogerů. Otazka je poměrně jednoduchá: proč. Ale co se odpovědí týče, je to už horší. Nicméně jsem se zamyslela!, a zde je výsledek:
1. Úchylka: Blogování je oblíbené, protože je to způsob uspokojení naší touhy po trošce zdravého exhibicionismu. Někteří to nazývají presentací vlastních svobodných názorů, ale já to beru jako vybití ega. Je to příjemné, vidět na té obrovské světové síti vlastní výtvor. Ach...
2. Zdarma: Tento bod je asi jasný každému. Jak je něco zadarmo, chytne se toho kde kdo, ať už je to, co je to. Když si představím, jak ty hloupé firmy platí za své webové stránky tisíce a já si můžu udělat vlastní a ušetřím na tom pět tisíc osmset dvacet korun českých, s daní sedm tisíc sto osmdesát pět a nebo je to jenom pět procent?...
3. Sobectví stranou: Musím se vám přiznat, že mé pohnutky k založení blogu nebyly jen nekalé. Kupodivu mě hřál pocit, že s články, které jsem už jednou vymyslela, se nebudou muset trápit další a jen si to ode mne zkopírují. Možná je i příběhy ze čtenářského deníku zaujmou a přečtou si je. No dobře, to už je čirá naivita....

Dita Saxová

10. února 2008 v 14:32 | Poppaea |  Čtenářský deník
Lustig, Arnošt
Obsah: Dita Saxová byla židovská dívka, která jako jediná z rodiny přežila koncentrační tábory. Po válce se dostala do internátu v Praze v Lublaňské ulici, kde žila s dalšími děvčaty s podobným osudem. Všechny si velice rozuměly, protože je jejich stejné zážitky silně poznamenaly. Dita byla velice krásná a měla mnoho nápadníků, ale nemohla si mezi nimi vybrat a začít žít normální život. Nakonec se vyspala s D. E., který byl u dívek velice oblíbený. Po noci v hotelu už o ni nejevil větší zájem, ale Dita na něj neustále myslela. Uvažovala také o tom, že odjede s židovskou mládeží pryč jako některé její kamarádky. Nejprve byla proti utíkání, ale nakonec odjela do Švýcarska. Stýskalo se ji po domově, psala dopisy D.E., ale většinou je vůbec neodeslala. Chtěla neustále něco víc, ale nevěděla co. Nedokázala zapomenout na minulost a žít. V horském městečku ve Švýcarsku také skončil její život, když skočila z ledovce.
Citace: "Dita myslela n ostatní děvčata a na jejich maminky, kde asi zahynuly. Která z nich bude chtít mít děti nebo proč ne. Co vlastně čekaly? Uvažovala o své mysli a o svém těle. Jak dalece je může využít pro něco, co zahrnuje vždycky víc než jednu věc? Pokud ne, bude závislá jen na sobě? Nakolik se musím spoléhat sama na sebe a nakolik na muže? Jak dalece smím být vybíravá? Kolik citu si mohu dovolit? Čím se dokážu spokojit? Kolik k tomu potřebuju mít štěstí?
Měla svou teorii štěstí. Představovala si je jako neviditelnou konstelaci, v níž hvězdy obíhají v neurčitých kruzích. Člověk se může dostat náhodou do oběžné dráhy jedné z nich, ale nemůže se jí přidržet trvale. Hvězdy i lidé jsou v neustálém pohybu. Může také zmeškat nebo minout oběžnou dráhu, i když, pokud má trpělivost, není vyloučeno, aby si počkala na další. Záleží na tom, jak a kde člověk žije. " (3. kapitola)
Vlastní názor: Kniha se sice vůbec neodehrává za války, ale přesto v ní postavy neustále vzpomínají, takže si čtenář může udělat dobrý obrázek. Měla jsem pocit, že si postavy rozumí tak dobře, že já vůbec nerozumím jim. Některé pasáže skáčí úplně nesmyslně z tématu na téma pomocí mě neznámých asociací. Děj je poměrně mlhavý a dialogy záhadné.
O díle: Psychologický románu z roku 1963 se zabývá židovskou mládeží po válce, je to jeden z vrcholů autorovy tvorby a byl přeložen do dalších jazyků.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Andrej Šťastný, Praha 2002, doslov napsal Zdeněk Urbánek, počet stran 372