Vše jsem četla, klidně pište dotazy. Hledání na stránce: ctrl. F

Jméno růže

21. února 2008 v 20:00 | Poppaea |  Čtenářský deník
Eco, Umberto
Obsah: Děj začíná příchodem Viléma z Baskervillu do kláštera, kde měl za úkol rozřešit podivnou vraždu. Jeho společníkem byl žák Adson z Melku, který zároveň celý příběh vypravuje. Vilém byl velice moudrý a uměl se ptát lidí, protože byl kdysi inkvizitorem. Brzy přišel na to, že všechny záhady mají něco společného s rozlehlou knihovnou, kterou bylo opatství proslulé, ale zároveň to bylo místo přísně střežené a nikdo (kromě knihovníka) do něj neměl přístup. Každý další den zemřel další mnich, většinou ten, který byl z předchozích vražd nejvíce podezřelý. Vilém si již začínal zoufat, že jeho proslulá bystrost je k ničemu a lidé stále umírají. Nakonec se mu podařilo rozluštit tajemství knihovny: byl to labyrint plný chytáků a pastí, které měli chránit zakázané knihy. V knihovně byla také tajná místnost, do které nevedly žádné dveře. Vilém zjistil, že všichni mrtví mniši měli před smrtí v rukou tajemný spis, který on stále nemohl najít. Později se ukázalo, že kniha byla zakázaná a její stránky byly napuštěny jedem. Za vraždami stál starý bývalý knihovník Jorge. Kniha byla jediným výtiskem druhého dílu Aristotelovy Poetiky a zabývala se smíchem, který popisoval jako pozitivní jev. Mnich byl ale názoru, že smích je zhoubou lidstva a ani Ježíš se nikdy nesmál. Proto jej skryl. Když byl Jorge odhalen, začal jíst Poetiku a poté zapálil knihovnu. Celý klášter shořel a veškeré drahocenné vědění bylo ztraceno. Menší epizodkou byl zážitek mladého Adsona, který se v klášteře setkal s děvečkou z vesnice. Mniši si vodili do kláštera chudá děvčata a dávali jim za sex jídlo. Adson se ocitl náhodou v kuchyni a dívce neodolal. Zamiloval se do ní, ale musel na ni zapomenout, protože byla upálena jako čarodějnice.
Citace: "Co tě tak vyděsilo na tomto pojednání o smíchu? Odstraníš-li ze světa tuto knihu, neodstraníš ze světa smích."
"To určitě ne. Smích je slabost, zhouba a vratkost našeho těla. Je to útěcha sedláků, nevázanost opilců, i církev ve své moudrosti ustanovila chvíle slavnosti, karnevalu a jarmarku, ty denní poluce, které vyženou z těla přebytečné moky a chrání před jinými touhami a jinými ambicemi... Tak ale smích zůstává i nadále něčím nízkým, obranou lidí prostých, znesvěceným mystériem pro lůzu. ....Ale tady," klepal Jorge prstem na stůl, vedle knihy, kterou měl Vilém před sebou, "tady se funkce smíchu převrací, pozvedá k umění, otvírají se mu dveře do světa učenců, stává se objektem filozofie a úskočné teologie..." (Sedmý den, Noc)
Vlastní názor: Kniha je velice napínavá, děj je plný záhad a tajemství. Také prostředí kláštera je zajímavé a originální. Bohužel jsou ale hlavními postavami mniši, kteří jsou očividně zvyklý spolu neustále rozmlouvat nad nejrůznějšími filosofickými tématy. Jejich nekonečné hádání se o "ničem" děj zpomaluje a také mnoho čtenářů nezajímá. Na druhou stranu se můžeme podrobně seznámit s názory na svět a etiku na přelomu středověku a renesance (pokrokové renesanční myšlenky v knize zastává hlavně Vilém).
O díle: Není jednoduché tuto knihu zařadit k určitému žánru. Vilémovo pátrání má formu detektivky, některé kapitoly připomínají historický román, jiné zase filosofickou úvahu. To je typickým znakem postmoderny. Kniha je dělena podle počtu dnů a dále na jednotlivé části podle denní doby (např. Prima, Nona, Nešpory). V díle se objevuje veliké množství cizojazyčných pasáží, hlavně v latině, kterou se mniši mezi sebou dorozumívají. Naštěstí jsou součástí knihy i vysvětlivky s překladem.
Bibliografické údaje: vydalo nakladatelství Josefa Šimona, Simon and Simon publishers, Praha 1980, z italského originálu Il nome della rosa (nakladatelství Bompiani, Milano 1980) přeložil a vysvětlivkami opatřil Zdeněk Frýbort, počet stran 432
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama